Žasnout znamená nejdřív nevěřit a pak být překvapen. Žasneme nad tím, co se zpravidla často neděje. Co tu nebylo nebo na co se nekonečně těšíme. Týká se to i práce. Užasnutí k životu náramně patří. Je to nádech, pak dlouho nic a pak přijde šťastné vydechnutí. Zažil jsem to jak u jiných, tak u sebe. A díky tomu vím, že čas od času je třeba užasnout, poněvadž kdo neužasne, ustrne…

Ideálním obdobím pro žasnutí byly porevoluční časy, kdy se vše měnilo. Zakládaly se firmy jen tak pro tušení, že by to tak nějak mohlo jít a zatímco majitelé věřili, že to půjde, sousedi se smáli, že to vázne. Ono ale rozjet firmu není legrace. No, tehdy to nebyla legrace – ale oproti dnešku, vlastně byla. Konkurence žádná a všichni zvědaví, cože to nabízíte za služby. Jeden můj známý byl u zrodu pojišťovny a když už měl konečně zařízenou kancelář, potřeboval ještě prvního klienta, aby se zrodila první reference. Ten ale nepřicházel. To byla voda na mlýn lidem, kteří nevěřili, že by zrovna on mohl rozjet pojišťovnu. A právě tenhle okamžik je prvním krokem k úžasu. Nebýt velké nedůvěry ostatních, neměl by dostatek sil tuhle nedůvěru zlomit úspěchem. Kdyby mu všichni od začátku řekli: „Teda ty jsi chytrej! U tebe se hned zítra pojistím, to víš, že jo!“ – Tak by nikoho nenapadlo víc o všem přemýšlet a při eventuálním úspěchu žasnout. Takhle dostal od života kopanec a spolu s ním chuť vyzrát na to, čemu se tak obyčejně říká „trh“.

Prvním klientem se proto stal sám sobě! Nikomu to ale veřejně neřekl. Hlásat ale mohl: „Ano, už se u nás někdo pojistil!“ – A k tomu mohl dodat, že na cestu do Švýcarska. Víc neřekl, že tam na týden letí sám. Konečně proč by se pojišťoval u konkurence? Měl klienta? Měl! A co osud nechtěl – ten jeho klient ve Švýcarsku dostal slepé střevo! I zatnul zuby a zariskoval život a s akutním slepákem sedl do letadla! A to jenom proto, že si uvědomil, že by ihned svou pojišťovnu zruinoval. Všechno dopadlo dobře, záhy se začali pojišťovat další a další a ostatní žasli, jak se mu povedlo rozjet byznys.

Znám také muže, který v sedmdesátých letech emigroval do Rakouska, kde působil u společnosti zabývající se prodej značkové spotřební elektrotechniky. Po sametu byl delegován do Prahy, aby jinak ve světě známé zboží uvedl na trh také v Československu. Vyprávěl mi, jak bylo neopakovatelně krásné, když otevřeli v Praze první prodejnu a užaslí zákazníci do ní vstoupili, jakoby se zatajeným dechem. To se prý už nikdy nebude opakovat! Pocítil výjimečnost dané chvíle a odstrčil vyškoleného prodavače, aby se sám, jako ředitel postavil za pult a obsloužil prvního zákazníka. Dlouze mu vysvětloval historii značky a důvody její kvality a pak mu prodal televizor. Za pár let tato firma získala na našem trhu velmi značný podíl. Už nikdy ale nikdo z jejích manažerů nezažije úžasný pocit toho, kdo prodal první kus…

Den před Štědrým dnem roku 2016 jsem byl pozván jako host do Českého rozhlasu na Vinohrady v Praze, abych v půlhodinovém rozhovoru vedeném panem Miroslavem Dittrichem vyprávěl o ceně Ď a všem, co této akci předcházelo (viz archiv ČRo: http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3769685), k čemuž jsem řekl něco ve smyslu, že kdyby mi všichni plácali po ramenech, jak to jsou dobré nápady, tak později by nikdo nežasl nad tím, že fungují. Nikdo mi na začátku nevěřil a tak vím, že rozpor je základ následného úžasu a jak postupuje doba tady u nás, je stále těžší tyto rozpory vymýšlet a tudíž je stále těžší přivádět lidi k úžasu.

Jedna cesta je cesta vulgarity, agresivity, zlomyslnosti – tím vším se dá upoutat pozornost a rozpor vytvořit, ale následný úžas, pokud díky určité míře otupení vnímání nás všech vůbec přijde, nemá upřímný ráz a to je jako jíst česnekovou polévku bez česneku. A tak si vážím každého, kdo se snaží něco vymyslet nového, něčím překvapit nebo mu vadí, že v jeho práci je to tak nějak stejné. Nemusí jít o velkopodnikatele, o scénáristy, producenty nebo designery, kde se kreativita předpokládá. Někdy stačí drobnost. Úsměv, hlasitější pozdrav a udělá to divy. Ti co nás znali dosud jinak, užasnou.