Rána miluji. Nejen zrána, kdy koukám na svět jak vyoraná vrána. Celé dopoledne, a když to jde, celý den. Kolikrát si někde někdo o mně myslí, že jsem blázen, když po poledni nahlas pozdravím: „Dobré ráno!“ – Všichni užasnou, kdo že se to teprve probudil. Dávno jsem přitom vzhůru. Jen si podvědomě to své každodenní ranní znovunarození a znovunadšení ze života tak trochu prodlužuji do dalších částí dne, abych nepodlehl náporu zpráv o tom, co se děje ve světě i tady u nás, abych ze svítání bral sílu a uměl se radovat i přesto, že moc dobře vím, co to znamená, když jsou v rodině někteří mí milovaní nemocní, abych se uměl snáz vyrovnat s prohrami každodenních starostí a naopak uměl v sobě násobit vše, co se mi podaří. Jsem hříšník jako mnoho z nás, chybující člověk, ale s každým ránem někde v hloubce sebe vím, že mám novou šanci snažit se neudělat další chybu, novou šanci překonat strasti dříve nebo později nevyhýbající se nikomu, novou šanci udělat krok k zážitkům a někdy se tak přiblížit na chvilku i tomu, čemu říkáme štěstí. Proto si hraju se životem od rána až do večera a všude říkám: „Dobré ráno!“ – Onehdy jsem k večeru vstoupil do masny a nahlas všemi směry pronesu: „Dobré ráno!“ – Paní za přepážkou, nad nařezanými salámy, zpozorní: „Cože? Ráno?!“ – Kouknu na ní: „Já neřekl ráno, vy jste řekla ráno!“ – Ona se chytne za hlavu: „Teda lidi! Já už fakt z tý práce blbnu!“ – „Neblbnete, to já řekl DOBRÉ RÁNO!“ – A ona se rozesměje. Smích prodlužuje život. Tak jsem se přidal.