XXII.   r o č n í k   c e n y   Ď   -   26.   října   2022   NOVÁ   SCÉNA   ND

aneb ohlédnutí za finálovou ceremonií - 1. část

Kdo tam byl, snad si všechny ty lidské emoce užil, nechal se inspirovat, či sám inspiroval. Žádná velká show to nebyla, cíleně, nýbrž „přehlídka upřímného dobra, které baví prostřednictvím svých příběhů…

A proto zde nepřidáme najednou všechny fotky, ale hezky postupně si budeme jednotlivé okamžiky vychutnávat. Fotografie budu doplňovat i autentickými přepisy archivního videa, abychom věděli, kdo z oceněných, co ve své reakci řekl. Tak nikam nespěchejme a seriál zpětných ohlédnutí vychutnejme!

Nová scéna Národního divadla se začala zaplňovat už půl hodiny před začátkem akce hosty z celé republiky. Všech 14 krajů tam bylo zastoupeno mecenáši, dobrodinci, lidmi, kteří inspirují, ale i těmi, kteří je nominovali, včetně organizátorů a pořadatelů kulturních, charitativních, vědeckých, vzdělávacích, sportovních a dalších projektů. Někteří se znali z krajských kol, jiní zde byli po dvacáté, další prvně, ale atmosféra byla slavnostní, byť nikdo neočekával žádnou okázalou show. Když se mne někdo zeptá, proč tam nezpívá nějaká slavná zpěvačka, odpovím, že celebritami jsou nominované osobnosti – o nich to je, pro ně to je, jejich příběhy jsou to TOP téhle akce. A na začátku, aby nebylo jen ticho, jsme si zazpívali… ale o tom až v dalším díle.

Ceremonii zahájil ředitel Gymnázia a Střední odborné školy dr. Václava Šmejkala v ústí nad Labem pan Michal Šidák, poněvadž tato škola letos převzala morální záštitu nad 22. ročníkem ceny Ď.

Poděkování ale zaznělo i na adresu Národního divadla za 22 let vzácné spolupráce, kdy s ochotou poskytuje střechu nad hlavou mecenášům a dobrodincům z celé ČR, aby jim touto formou poděkovalo. Já, jako autor a pořadatel projektu, který každoročně i finále uvádí, mám jen tu radost a čest to zorganizovat a pro mne jako takového se tohle neděje. To opakuji všude, jak je to náramné, když jsem v roce 2000 přišel do ND a bez doporučeních, protekce atd., poprosil, zda by se nápad děkovat za mecenášství mohl realizovat ve spolupráci s ND - a dověděl se, že si to dobrodinci a mecenáši skutečně zaslouží (nešlo o mne, já měl jen to štěstí, že mne to napadlo a že jsem se tedy do toho mohl s vervou pustit a celý život tak mít možnost čerpat energii ze setkávání s neskutečnými lidmi).

Děkovalo se i ZOO Praha, za 22 let přihlašování svých nominací a osobních předávání ceny Ď v kategorii „ZOO“. Děkoval jsem tiskárně SVS spol. s r.o. se sídlem v Karlštejně, která je generálním partnerem ceny Ď, podporujíc tento projekt věrně od roku 2009. Děkování patřilo i sklárně ARTCRISTAL BOHEMIA se sídlem ve Velkém Oseku, firmě RABBIT Trhový Štěpánov a.s., LUBRICANT s.r.o., AZS RECYKLACE, salonu Miriam Plzeň, video firmě ODLO BROSS, celoplošné tv „REGIONALNITELEVIZE.CZ“, firmě MPM párty stany, paní Nadě Hynkové, paní Jaroslavě Raunerové, paní Jitce Langerové, galerii Vavrys a paní Kateřině Tušilové. Nesmím zapomenout ani na město Jihlava a velmi poděkovat městům Sokolov a Nový Bor… A pak už ten nádherný dvouhodinový maraton započal…

5. listopadu 2022, Richard Langer

2. část - Cena Ď 2022 studentů Gymnázia a Střední odborné školy dr. Václava Šmejkala v Ústí nad Labem „za životní inspiraci“

Z 653 studentů dalo 510 hlas panu Karlu Kovy Kovářovi (yotuber, moderátor…). Značná část studentů dorazila na finále ceny Ď 3 autobusy s doprovodem pedagožky paní Veroniky Hyblerové a nescházel ani dlouholetý člen Kolegia ceny Ď v Ústeckém kraji a po lidské stránce už 11 let celoplošně morálně cenu Ď podporující ředitel školy pan Michal Šidák. V předsálí využili někteří studenti setkání s pejskem Gumpem (skutečná filmová hvězda z filmu „Gump – pes který naučil lidi žít“) a pořídili si s ním snímek. Byl to jediný živý tvor na téhle akci (v doprovodu autora knihy a filmu Filipa Rožka), který nebyl člověk a tak jsme mu sborem všichni, včetně studentů, ku jeho cti, zazpívali hlasitě křížem krážem hledištěm i jevištěm Nové scény písničku „skákal pes“. Stalo se hned poté, co ceremonii pozdravil pan Šidák coby zástupce školy, která převzala nad letošním ročníkem „morální záštitu“. A snad díky všem, kteří se tam sešli, není vždy život „pes“, jak se lidově říká, ale má naději, že nebude často „naruby“, jak se poslední roky může pro dění ve světě někomu jevit.

Zástupci studentů před udělením první celostátní ceny Ď na finále 22. ročníku vysvětlili svou volbu ocenit pana Karla Kovy Kováře takhle:

„Byla tam velká jména v té soutěži a důvodem naší volby je to, že tenhle člověk, který tu cenu vyhraje, je velmi inspirativní, spravuje mladé lidi o politickém dění ve světě, což si myslíme je v momentální době velmi důležité a krom toho je inspirativní on sám, myslím, že pomáhá mladým lidem víc přijmout kým jsou a nebát se…“

Pan Karel Kovy Kovář opětoval zdůvodnění studentů vlastní reakcí v tomto duchu:

„Nemyslel jsem si, že jednou budu takhle stát na Nové scéně Národního divadla, moc si vážím ocenění… Pro mne to přichází ve dnech, které nejsou upřímně úplně jednoduchý, s tím, co se děje kolem nás, což všichni, věřím, vnímáme. Ječím dál tím těžší nacházet kolem nás témata, která by nám spíš kouzlila úsměvy na tváři, než v nás vyvolávaly takové ty pocity nejistoty. O jednu věc bych vás chtěl poprosit, až se budete s někým někdy bavit a dojde na ta těžká témata, zkuste nadhodit otázku – Na co se těšíš? Co ti poslední dny udělalo radost? Co tě naplňuje nadějí? – A jestli jedna věc, která mne naplňuje nadějí, tak jsou to mladí lidi, vy, kteří tu dnes sedíte, moc vám za to děkuji!“

Pro mne, jako autora projektu, který má možnost stát ve víru jeho dění přímo na jevišti, bylo fascinující, s jakou upřímností proběhlo ze strany studentů vyhlášení této ceny a vše, co tomu předcházelo, včetně odhodlání naplnit 3 autobusy a vyrazit o podzimních prázdninách místo jinam na cenu Ď v Praze. S panem Kovářem jsem se setkal prvně v životě a i těch pár minut na mne udělalo dojem. Od tohoto okamžiku je mi jasné, že jedna věc, která jistě do života patří – je předávat zkušenosti mladým. A druhá, o nichž starší nepřemýšlí, je – brát si inspiraci zase nazpátek od mladých. Život je most mezi mládím a zralým věkem, po němž se procházíme úplně všichni a stejně tak všichni potřebujeme, aby byl stabilní. Přímo jsem tam řekl, co mne v tu chvíli napadlo:

„Naše generace připravila tenhle svět v téhle aktuální podobě pro mladou generaci. Co se nám na téhle době nelíbí, za to nemohou mladí, to jsme vytvořili my. A stejně tak oni nyní začínají vytvářet pro následující generace svůj svět a je jen na nich, jak jim ho připraví pro životy jejich dětí…“

13. listopadu 2022, Richard

3. část - „Cena Ď 2022 mecenášům a dobrodincům dětských domovů a sociálních zařízení pro děti a mládež“

Osobně cenu předával pan Martin Dohnal, zakladatel a ředitel tiskárny SVS spol. s r.o. se sídlem v Karlštejně, který podporuje „děkování za bohulibé počiny“ od roku 2009 a patří mezi jak věrné partnery ceny Ď, tak ty osobnosti, které se vyloženě zajímají o podstatu projektu. Například se svou rodinou, zejména dcerou Marcelou, která zastává v rodinné firmě velmi zodpovědný post, každoročně pročítají nominace v kategorii „dětských domovů“, aby Kolegiu dali tip k ocenění. V době, kdy měla cena Ď v produkční oblasti po ztrátě zásadního partnera otazník nad tím, v jaké produkční kvalitě se povede organizovat další ročníky, sám od sebe, pan Dohnal navrhnul: „Kdyby cokoliv, jsem tady!“ – Naštěstí jsme toho nemuseli využít, ale tímto vysvětluji, proč občas uvádím ve vztahu k jeho milované firmě (ano, to není nadnesené, on firmou skutečně naprosto žije a obětuje jí maximum, však proto je tak úspěšná, moderní a flexibilní nad obvyklé rámce), že je: „Víc, než sponzor!“

Mnoho dětských domovů se z obavy z šíření nemoci covid apod., nakonec omluvilo z účasti na ceremonii, což platilo i o Dětském domově Radkov (Moravskoslezský kraj), kde šlo zase o karanténu pro jednu z dětských nemocí. Každopádně zástupce tohoto skvělého dětského domova jsme potkali na krajském kole pořádaném v září, takže jsme v obraze, že všeobecně tento dětský domov stále funguje, jak jsme zvyklí. A právě jeho nominace byla nakonec určena jako nominace vítězná, pročež od „Klubu přátel dětí dětských domovů“ jako poděkování za přihlášenou vítěznou nominaci získal symbolický šek s příslibem daru ve výši 10.000,- Kč, který zde byl předán. Hlavně nás ale zajímalo, kdo získal skleněnou kapku štěstí s nápisem „Ď 2022“? Nu, byl to, stejně jako na krajském kole „Nadační fond PRO život“ zastoupený zde nadšenkyní do pomáhání dětem, paní Petrou Zevlovou, která po převzetí ceny reagovala slovy:

„Chtěla bych poděkovat dětskému domovu, panu řediteli, bohužel nemůže být přítomen, neboť domov schvátily neštovice, nicméně my díky nim máme vůbec důvod fungovat dál. Jsme nadační fond za kterým nestojí žádné firmy, ale stojí za námi chuť pomáhat, protože když vidíme šťastné dětské tváře, tak to stojí za to a je to přesně o tom, že ty děti jsou pro nás základem života, takže chceme, že i když jsou v dětském domově, tak chceme, aby byly šťastné a měly možnost si vzpomenout, že někdy nějaká teta a strejda z Prahy přijeli a dali jim radost a zážitky a možná je to inspiruje pro budoucí život a vyjmeme je z toho kolotoče, který zažívají. Všem tam děkuji, že jsme dostali tuhle šanci pomoct!“

„Hosteska a hostesák“ byli z řad studentů Gymnázia a Střední odborné školy dr. Václava Šmejkala v Ústí nad Labem, nikdo jim do ničeho nemluvil, samo se prvně v životě a hned na tak významné scéně zhostili své role perfektně a hlavně pobavili tím, že využili možnosti ze strany pana Dohnala, aby on vyhlásil cenu a oni ji sami předali – tedy, když už, ať už si to tady užijí.

Tuhle kategorii jsem uvedl tak, že zatímco první jsem směřoval k mému dědovi Aloisovi, který mne jako studenta inspiroval a proto jsem zvědavý, kdo v současnosti inspiruje stávající studenty (byl to yotuber a moderátor Karel Kovy Kovář), tak k druhé ceně Ď jsem předeslal, že „inspirace pro studenty se po 35 letech změnila přizpůsobujíc se době a technologiím, logicky…“, ale co se nezměnilo, co je stále stejné, je potřeba dětských domovů, vždyť žádné sebe lepší technologie nezastoupí „domov“ těm dětem, které o něj přijdou.

14. listopadu 2022, Richard

4. část - „Cena Ď mecenášům a dobrodincům domovů a sociálních zařízení pro seniory“

Předali jsme cenu Ď v oblasti dětských domovů. Když jsme děti nebo mladí, nevěříme, že jednou zestárneme, vždyť je to přece tak předaleko. Až se to stane, máme-li štěstí zestárnout, poněvadž jsou lidi, kteří se svého stáří bohužel pro nemoc nebo nehodu nedožijí, tak bychom měli mít možnost si i tuhle etapu života plnohodnotně prožít. Načítané neduhy, či vývoj života vedoucí k nemožnosti žít ve svém, mohou zapříčinit potřebu žít v domově pro seniory, případně v zařízení s péčí. I tak lze důstojně dávat každý den šanci radosti, aby se nenápadně, jako s ohledem na věk „přebytečná“, nevytratila.

Každoročně předává v této kategorii cenu Ď pan Jan Machálek, zakladatel a šéf rodinné rukodělné sklárny Artcristal Bohemia se sídlem ve velkém Oseku, kde s rodinou se zájmem a skutečnou láskou k myšlence ceny Ď, prokázanou svou nezištností, kdy vyrábí jak městské, krajské a celostátní skleněné ceny Ď bez nároku na úhradu nákladů, aby je mohli svým jménem věnovat všem oceněným, jejichž přístupu k odpovědnému životu, zatímco tvrdí, že je to samozřejmost pomáhat – nic výjimečného, tak právě takovým, své ceny od srdce rádi rok co rok, darují. Jasně, je na nich logo jejich sklárny, která je velmi v rámci světa úspěšná, že by si mohl každý z nás pomyslet, proč to dělají, když beztak zejména na náročných trzích v zahraničí prodávají – ale oni říkají, že tady žijí a tady cítí odpovědnost. Panu Machálkovi s výběrem k ocenění v téhle kategorii už nějaký rok pomáhá nejen rodina, ale i paní Taťána Kuchařová, což se stalo i letos.

Na základě Domova u Fontány v Přelouči cenu Ď převzal pan Luboš Kopecký společně s firmou KIEKERT-CS, s.r.o., včetně zaměstnanců, neboť sami přicházejí s novými a novými nápady, jak pomáhat, jak udělat život seniorům pestřejší, veselejší, pohodlnější. Například na Vánoce si vyžádali seznam přání, co by rádi senioři pod stromeček – a na 155 přání, tedy všechna, splnili! Navíc se z toho stala tradice!

Pan Luboš Kopecký reagoval těmito slovy:

„Děkuji za tuhle cenu! Tedy, když tady vidím tolik báječných lidí a tolik báječných příběhů, ani nevím, jestli jsem tady správně, protože nedělám vlastně nic výjimečného, děláme asi to, co dělá asi každá firma. Ten příběh je takový, že my jsme velká firma vyrábějící zámky do aut a vlastně v Přelouči je domov pro seniory, který se jmenuje Dům u Fontány a když jsme tam přišli na návštěvu, tak jsme zjistili, že pouze 50 % těch dědečků a babiček má nějakou návštěvu na Vánoce - rovná se nějaký dárek. To nám přišlo líto, tak jsme tomu něco chtěli věnovat, ale aby to nebylo takový suchý, když jsme korporátní firma, vymysleli jsme to, že jsme oslovili paní ředitelku domova…, ona oslovila všechny seniory, my dostali ježíškovský seznam, já udělal on-line web a nabídnul jsem našim zaměstnancům, ať si každý vybere, co by si vybral. Zaměstnanci všechno koupili, zabalili a ještě tam máme hrozně šikovný muzikanty, takže jsme to spojili s velkým vánočním koncertem. Jak ale říkám, nepřijde mi to nijak závratný, vždyť to takhle může udělat úplně každý a byla to taková malá příjemná věc, která, že to mělo velký úspěch, tak se opakuje pátým rokem a jsme rádi, že nás paní Stráníková nominovala, takže děkujeme, ale jak říkám – přijde mi to normální, může to dělat každý a doufám, že každý z nás to tak cítí, děkuji vám moc!“

18. listopadu 2022, Richard

5. část - „Cena Ď 2022 mecenášům a dobrodincům v oblasti charity, nadací a zdravotních programů“

Dětství i stáří máme podchyceno stran záchranných brzd vylíčených v příbězích nominací předešlých kategorií (dětské domovy a domovy pro seniory). To mezitím, je život. Někdy někdo někde, hnedle, nemá štěstí a potřebuje i v produktivní fázi života pomoct. Postarají se nenápadní dobrodinci, kteří nezištně pomohou, ale i nadace, sociální či zdravotnická zařízení…

Dlouhé roky je členem Kolegií ceny Ď (zejména v Jihomoravském kraji) tajemník Českého filharmonického sboru Brno pan Ladislav Chmelík, který si nenechá nikdy ujít krajské i celostátní kolo, krom jedenkrát, když měl zlomenou nohu, ale to se dá čekat, když cestuje po světě a leze na vysoké hory, odkud mi přiváží suvenýry v podobě kamínků. Jeden podobný, ba šutr, mi spadl ze srdce, když jsem správně řekl celou funkci Ládi, poněvadž nikdy nemám v ruce papír, abych se mohl dívat divákům do očí a abych jim sklonil poklonu, že mne fakt zajímají, takže se připravím – jenže vždy to „dám“, až na to, že funkci Ládi Chmelíka pokaždé drobet zkomolím. Místo „tajemník“ řeknu „šéf“. Místo „sboru“, řeknu „skupiny“. A tak…, až letos, po deseti letech, jsem to nespletl a pan Chmelík mne upřímně pochválil. Tím šla řeč jiným směrem, jak to on umí, odpoutat skromně pozornost od své osoby. Proto se k němu vracím tady v těchto řádcích, abych zdůraznil, jak je neuvěřitelné, když existuje člověk, který rok co rok, pomáhá pročítat nominace, jezdí na krajská kola, naslouchá příběhům, nepočítá svůj čas, na své náklady jezdí do Prahy na finále, přičemž tiše poté, zase odjede s pokorným výrazem na rtu, že mu bylo ctí být přítomen skutečným celebritám současnosti. A jednou takovou (jsem ještě teď z toho Chlapa hotovej, jak je ve svém Lidském nitru hlubokej – pan Kapusta) měl možnost osobně spatřit přímo na Nové scéně ND, když vyhlašoval ocenění ve zmíněné kategorii (byly předány ceny dvě, tato byla první v pořadí).

Když pan Chmelík rozbalil fóliovou obálku, sdělil: „Dámy a pánové! Cenu Ď ve sloučené kategorii zdraví, nadace, charitativní činnost, na základě nominace Charity Valašské Meziříčí, dle rozhodnutí Kolegia, získává pan Jiří Kapusta.“

Na své ocenění pan Jiří Kapusta reagoval slovy:

„Rád bych poděkoval Charitě Valašské Meziříčí, protože bez ní bych tady nebyl. Poděkoval bych kolegyňkám, které mne sem doprovodily, protože bych se jinak v Praze ztratil. A především bych poděkoval charitám a všem podobným organizacím za to, co dělají. Zabývají se činností a starají se o jiný, nad kterými spousta občanů odvrátí zrak. Když jdete kole zářících výkladů a dole leží žebrající bezdomovec, většina lidí se většinou podívá spíš do výlohy. Jen menšina se ohne a vidí toho člověka na zemi. Zdaleka ne každému se povede život, tak, jak si představoval a nemusí to být pouze jeho vina. Mohl být prostě ve špatnou chvíli na špatném místě. Mohly mu sudičky dát nějakou zdravotní indispozici, mohl vyrůstat v prostředí, které ho nijak neinspirovalo. Důvodů je spousta a prosím, nesuďme nikoho, Nikdo si nezaslouží špatný osud, pokud neznáme jeho životní příběh. Prosím, abyste charitám pomáhali, protože doba, co nás čeká, nebude lehká, zejména pro ty, co už teď jsou na tom špatně. Děkuji.“

Po ceremonii mi volal autor „Gumpa – psa, co naučil lidi žít“ – Filip Rožek a řekl mi:

„Nechápu, že tak úžasná věc není na veřejnosti sloužící televizi! Vždyť ten pan Kapusta, člověk, který dokázal překonat předsudky… a pracuje líp, než kdo čekal a dělá k tomu charitu…, po tom, co prožil…, to je silný příběh!“

Jen rád podotknu, že v prvních ročnících ceny Ď sama Česká televize převzala na historické scéně ND jednu z celostátních cen Ď. Takže o sobě víme, jen je to na tom, že projektů je v ČR miliony a já nepatřím k těm, co něco někam za každou cenu tlačí. Byť asi naivně, ale rád upřímně, čekám, že co k sobě patří, to se najde bez lačnosti, jíž bych možná měl jako organizátor trpět. Tohle je avšak náš Vesmír a objevit ho může každý, je to ale na něm…, stejně jako my se budeme snažit jiné Vesmíry mající pro nás hlavu a patu vzývat. Masovost je asi fajn, ale tam, toho 26. října 2022, to bylo svým až paradoxním filozofickým způsobem tak super VIP, že jsme hold byli, alespoň pro mne v mé duši, nad posláním toho, co je posláním v úřednické dikci očekáváno.

22. listopadu 2022, Richard

6. část - „Cena Ď 2022 mecenášům a dobrodincům v oblasti charity, nadací a zdravotních programů“ (druhá stejně plnohodnotná cena v této kategorii)

Ve sloučené kategorii „zdraví, nadace a charitativní činnost“ pro větší počet zajímavých nominací podruhé vyhlásil stejně hodnotné ocenění jako před chvílí opět tajemník Českého filharmonického sboru Brno pan Ladislav Chmelík. Jak jsem se už zmínil v minulém příspěvku – tenhle chlap mnoho let nezištně ceně Ď pomáhá jako člen Kolegia nenechá si nikdy ujít příležitost se osobně setkat s těmi, pro které hlasoval. Fotografie paní Jaroslavy Raunerové, když se v nespěchu podíváte, vyjadřují pohodu skloňovanou vteřinami obyčejnosti života a noblesy uvědomění si všech důvodů, proč se předávající a přijímající cenu Ď sešli před zraky mnoha set lačných očí, toužících na chvíli být kdesi jinde, než tam venku, kde dravost je sice samozřejmá a zdravá, ale jaksi často opomíjející, že vše má mantinely, stejně jako hokejová plocha, na níž se má hrát s pravidly, do nich patří ohleduplnost a snaha sice vyhrát, ne ale deklasovat. Toliko mi napověděla atmosféra těch fotek…

Cenu Ď na základě nominace rehabilitačního centra REHAFIT získala paní doktorka práv Magdaléna Kubátová (na druhém snímku vlevo – tato fotografie je z krajského kola za Prahu z Galerie Vavrys, kde paní Kubátová byla přítomna), jíž v Národním divadle zastoupila paní ředitelka Rehafitu magistra Pavlína Zvelebilová (na druhém snímku vpravo). Totiž – aby paní doktorka mohla pomáhat, musí si na to vydělat a právě akorát se tak kdesi jinde mimo Novou scénu ND dělo…

Reakce paní Zvelebilové na situaci je z archivního videa přespána do textové podoby takhle:

„Jsem strašně ráda, že ocenění získala naše paní advokátka Kubátová, protože se nám věnuje a my jako nezisková organizace bychom si opravdu nemohli dovolit služby advokáta a bez její pomoci bychom zřejmě už dávno zkrachovali. Paní doktorka zastává za nás vážné spory, kterým se bohužel nevyhneme a i když toho má ve své práci mnoho, na nás si vždy najde čas. Moc jí děkujeme, jsem velmi ráda, že cenu Ď získala právě paní Magda Kubátová!“

Nebýt ceny Ď, netušil bych, že potřebné neziskovka mají tu a tam problémy, které vnímají jako „klacky pod nohy“. Proč to tak vnímají je k zamyšlení. Že problémy přicházejí, je jasné, ale proč i těm, kteří pomáhají druhým, tomu zatím nerozumím. Když nic jiného, tady jsem měl důvod dovědět se o něčem takovém…

    

5. prosince 2022, Richard

7. část - „Cena Ď 2022 dobrodincům z řad členů Rotary klubu a také Lions klubu (oba za ČR a SK)“

Ač je Rotary klub na světě velmi rozšířený a má hlubokou tradici u nás rozvíjenou po listopadu 89 také, ne každý tuto bohulibě zaměřenou aktivitu zná. Je to jako s fotbalem, třeba já vím, že existuje, ale tím, že ho sám už 30 let nehraju a nemám čas se mu ani přes obrazovku věnovat, nechávám ho plynout kolem mého života za vědomí, že jiným dělá radost aktivně nebo pasivně.

Ne každý hledá aktivně, jak pomáhat a když už, možná jeho kroky dojdou až ke členství v Rotary klubu. Jakmile jsem v životě potkal nějakého Rotariána, ihned jsem slyšel o světových projektech, milionech dolarů na charitu, zdraví, vědu, vzdělávání…, ale tím, jak to všechno bylo pro mne jakoby až moc celosvětové a „pěšák v poli tady v té naší malé domovině“ se mi ztrácel ze zorného pole, poprosil jsem Rotariána, kterého znám dlouhé roky (je to Jan Machálek, majitel sklárny ARTCRISTAL BOHEMIA, která vyrábí nezištně skleněné ceny Ď), aby se svými kamarády z Rotary klubu vytipovali k ocenění právě ty nenápadné dobrodince, za nimiž je ale velký kus práce. Tak to vzniklo a tak se i stalo.

Na Nové scéně ND nadešel okamžik seznámení s dobrodinci od Rotary klubu tím, že jsem předal slovo a prostor inženýru Machálkovi, aby další minuty plynuly dle scénáře jejich klubu - ten představil v souhrnu 105 let „Rotary“ historie, která již prochází téměř všemi zeměmi světa v rámci činnosti 33 000 jednotlivých klubů, v nichž se schází celkem na 1.200.000 členů. Mezi nejzajímavější projekty je například pomoc v boji proti dětské obrně, doslova mají za cíl zcela nemoc vytěsnit z lidské populace, což se už téměř podařilo. Jan Machálek poté na jeviště pozval současného guvernéra distriktu 2240 Česká republika s Slovenská republika Georga Podzimka, který představil několik výjimečných členů Rotary klubu (nominovaných na ocenění, přesně podle naší pořadatelské vize - lidi, co nenápadně, ale dost makají a nečekají, že někoho napadne jim poděkovat...) a posléze vyhlásil, kdo získává cenu Ď.

Pan Machálek ještě dodal, že vybrat jednoho nebylo snadné, ale nakonec přece cenu Ď získala paní Eva Volšická za to, že umí naprosto přirozeně naplnit heslo klubu „Služba nad osobní zájem“, kdy místo aby šla na golf, do divadla, na procházku, věnuje svůj čas pomáhání druhým. Cenu za paní inženýrku Volšickou převzala její blízká osoba, milá mladá žena (s malou holčičkou v náručí), která na vše reagovala slovy: „My chceme za babičku moc poděkovat, určitě by si ji tady moc vážila. Jé, já jsem ale nervózní…, ale ráda řeknu, že si myslím, že jsou dva druhy lidí. Jedni říkají proč něco nejde udělat a druzí hledají cestu, jak ty věci zrealizovat… (chvíle ticha a poté dojatým hlasem…), no a naše babička je ta druhá!“

K celé této události náleželo vzájemné setkání přímo na scéně s představiteli Lions klubu v ČR a SK působícím, neboť také tento klub, byť jinou formou, tradičně a celosvětově výrazně pomáhá potřebným projektům. Také Lions klub měl příležitost zde udělit svou cenu Ď, jíž získala paní Jana Flanderová. Sice můj záměr nevyšel – aby s kolegy z klubu vybrala nějakého „pěšáka v poli“, který je nenápadný dříč a ani by nečekal, že si na něj někdo ve vedení klubu vzpomene (špatně jsem paní Flanderové podal zadání, jak nominovat, omlouvám se) – ale i tak jsme se dověděli o Lions klubu celou řadu ohromných faktů o pomáhání potřebným projektům, například o pomáhání dětem, aby měly zdravý zrak a jelikož zde bylo řečeno, jak v těchto projektech paní Flanderová dlouhodobě pracuje, vyhlášení jejího ocenění symbolicky doplnilo předešlé předání ceny Rotary klubem, neboť jde o dva zcela jiné, ale zato ve svém rozsahu činností zřejmě zásadní kluby jak ve světě, tak u nás a celým tímto aktem – společným setkáním s předáním obou cen jejich tuzemským zástupcům – jsem si přál ukázat, že je možné být v jakémkoliv klubu, v jakékoliv organizaci, či fungovat sám za sebe, firmu, instituci, tak nebo tak - vždy je možné se vzájemně inspirovat ke konání dobra… A cestu a formu, už si každý najde tu svou.

20. prosince 2022, Richard

8. část - „Cena Ď 2022 dobrodincům a mecenášům divadel v ČR“

Tato kategorie zdárně funguje po celou dobu trvání projektu udílení cen Ď. Když se konal na historické scéně Národního divadla v Praze v červnu 2001 první ročník, sedm minut odtud, na Staré Praze v domě s rodinnou galerií Vavrys, už každodenně pilně pracoval mladý malíř a sochař Martin Vavrys, tehdy teprve třiadvacetiletý. Cenu Ď neznal a netušil, že pro její desátý ročník jednou namaluje logo „letící Ď“, jenž se ujme podnes a od ročníku jedenáctého bude každoročně vmalováno na hlavní GRAND PRIX Ď, tedy vždy nějaký jeho originál obraz. Za ta léta Martin posbíral řadu ocenění (například „mladý umělec Prahy 1), vystavoval v Česku, ale i v Americe i ve východní Evropě tak, že se z něj stal skutečně žádaný výtvarník, který krom své práce nedá dopustit právě na naši cenu Ď. Když v roce 2011 předával první ze svých GRAND PRIX Ď, skoro nemluvil, že prý „neumí jinak mluvit, než svou prací…“. Dnes je ostřílený i v téhle oblasti a své přemýšlení o životě, světě, lidech, touhách a zkušenostech, umí vyjádřit nejenom výtvarničinou, ale i slovně. Proto předává jak hlavní cenu, tak i cenu jeho srdci blízkou, související s divadly…

Krásně zajímavé je, že od Galerie Vavrys se nedaleko nacházející Divadlo Ungelt, z něhož to není do Národního dál, než z galerie…, rozhodlo nominovat svého mecenáše, který dorazil na finále 22. ročníku na Novou scénu ND, aby si v kategorii „divadel“ převzal ocenění.

Jako průvodce „slavnostní a milou ceremonií“ jsem pozval na scénu nejprve Martina, který na mou nejapnou, leč přátelskou poznámku, že jako malíř kdysi skoro nemluvil, reagoval:
„Richard má pravdu, už zvládnu říct i pár vět (myšleno v legraci)! Na letošním obraze jsem namaloval včelu jako symbol píle, organizovanosti, nevinnosti a pospolitosti. Cenu Ď v kategorii divadel získávají manželé Zuzana a Martin Molnárovi!“

Pár vděčných vět přišel za Divadlo Ungelt pronést pan Pavel Ondruch:
„V dlouhém období kovidu se nad našim divadlem vznášelo mnoho otazníků a začali jsme se obávat, že živé umění už ani není tak pro lidi potřebné. Cítili jsme to od části veřejnosti a nakonec jsme tomu nehezkému pocitu i mezi umělci začali propadat tak, že jsme byli strašně nešťastní a nebýt manželů Molnárových, kteří byli před kovidem pravidelnými diváky a během kovidu sami přišli a nabídli v rámci svých možností peníze, jejichž význam byl pro nás hlavně morální, nezrodila by se v nás naděje a víra, že vše dobře dopadne, že nabereme nový dech…“

Pan Molnár ještě před svou reakcí na ocenění podotknul, že ho manželka prosila, aby byl stručnej, takže takhle to dopadlo:
„Vážíme si toho, choďte do divadel, na koncerty, čtěte, protože bez kultury zchudneme všichni!“

Myslím, že přání paní Zuzany pan Martin splnil a dodám, že i přes svou stručnost řekl naprosto vše podstatné.

22. ledna 2023, Richard

9. část - „Cena Ď 2022 ve sloučené kategorii kultura, školství, památky a muzea v ČR“

Také v této kategorii jsme se spolehli na předávajícího cenu – malíře Martina Vavryse. Rád se z očí do očí setkává s oceněnými, aniž tuší, zda kromě krásných skleněných cen ze sklárny Artcristal Bohemia (Velký Osek) náhodou ten onen nezíská také hlavní „Grand prix Ď“ v podobě obrazu z jeho ateliéru. Vždy po ceremonii v zákulisí podotkne: „Zvláštní je, že není rozdílu v míře pokory mezi oceněnými, ať jde o milionáře, který daroval charitě peníze, či penzistku s malou penzí, která zdarma věnuje čas lidem…“

Dopředu neví, co skýtá obálka, jíž otevře až na Nové scéně Národního divadla, ostatně ty jsou připraveny tajně bez předešlého zveřejnění na stolku vedle cen Ď tak, aby nikdo ani netušil, že právě on bude vyzván k převzetí ceny. Tím pádem ani ten, kdo jej nominoval, nemá ponětí, zda během programu zrovna jeho nominovaná osoba (firma, instituce) nebude tím, kdo bude pozván na jeviště, což by se nestalo, kdyby před pár měsíci právě on nenominoval dotyčného na cenu Ď, aby mu poděkoval. Tato nevědomost, aniž si to kdo uvědomí, tedy ten, jehož se to netýká, navyšuje napětí akce, protože pokud víte, že je šance, byť malá pro „konkurenci“ nominací, že zazní vaše jméno a vy budete muset jít před několik set mecenášů a dobrodinců a krom přijetí ceny Ď i něco říct – aby to mělo hlavu a patu, tak tohle vědomí zvyšuje napětí, které kdesi ve vzduchu nad hlavami přítomných visí, ačkoliv se každý z nich uklidňuje: „Ale přece, když vidím, jací lidé přebírají ceny, tak ten můj počin jim nesahá ani po kotníky…“ – Jenže ona skromnost je v rámci ceny ď tak nějak přítomná u všech, což přináší tradiční přístup k ceremonii, kterou nazýváme sice „slavnostní“, ale současně i „milou“. V rozhodování Kolegia není vždy podstatná částka peněz, ale i lidský pohled na věc, atmosféra, inspirace, vůně života a dobré nálady z podstaty jednotlivých počinů dobrodinců a mecenášů plynoucích pro nás ostatní.

Jakmile Martin otevřel obálku, zaznělo: „Na základě nominace paní Milady Kroníkové (členka Klubu českých turistů Nový Bor) dle rozhodnutí Kolegia získává paní Irena Kozáková.“ – Načež jako průvodce cenou Ď ukazuji vzhůru do hlediště: „Paní Kozáková sedí támhle až nahoře, poněvadž vůbec netušila, že by její jméno tady mohlo zaznít…, už na krajském kole v Novém Boru 13. září seděla tak stranou a z její tváře jsem mohl číst, že je poctěna být v takové společnosti, ale nepředpokládá současně, že by zrovna ona – jenom proto, že dělá to, co ji baví – mohla městskou nebo krajskou cenu Ď získat (nezískala, ale jako všem a vždy a všude v rámci ceny Ď, všem nominovaným je poděkováno, neboť nominace = dík a ocenění = symbol tohoto díku). Nu a dnes se stejnými, možná ještě víc upevněnými pocity, že ani zde cenu nemá šanci převzít, rovnou usedla co nejdále od scény…“

Tato řeč dobarvující atmosféru osobnosti paní Kozákové posloužila jako kulisa k vyplnění času nutnému pro chůzi z horních řad na jeviště. Neboť jde o tuze milou paní zralého věku, dovolím si zde uvést i celé znění nominace, které (jako vše o ceně Ď od roku 2001) můžete dohledat na www.cena-d.cz (konkrétně tento text na http://cena-d.cz/nomNovyBor2022.html):

Irena Kozáková - Jako kandidáta na cenu Ď navrhuji docela malou a nenápadnou ženu s velkým srdcem: paní Irenu Kozákovou z Nového Boru. Původně učitelka MŠ " za kostelem ", matka tří synů, se kromě své zodpovědné práce ve 47 letech začala aktivně věnovat turistice. Spolu s manželem si udělali kurz cvičitelů turistiky a naprosto pravidelně věnovali každou neděli organizování a vedení výletů, bez ohledu na počasí a své soukromí. Irenka v tom našla svůj životní smysl. Po smrti manžela, předsedy turistického odboru TJ Jiskra Nový Bor, pokračovala dál sama. Její skupina KČT, dnes už seniorek (i seniorů), se rozrostla na víc než 20 členů, kteří pravidelně putují po okolí Nového Boru i v jiných destinacích. Vytvořila se soudržná parta, která na vycházce slaví každé narozeniny, sdílí radosti i starosti, jezdí na společné dovolené s oddílem turistiky i v individuálních skupinkách, zúčastňuje se pravidelných schůzí Seniorů ČR i SPCCH. Název této skupiny turistů IRENKY mluví sám za sebe. Irenka také léta pečlivě vedla kroniku turistického oddílu, ručně psanou a doplňovanou osobními dojmy a fotografiemi. I tato činnost je velmi záslužná a nad prohlížením kronik členové prožívají hezké společné vzpomínky. Naše Irenka nedávno statečně překonala zákeřnou chorobu, v době její absence ji zastoupily její svěřenkyně, které jí úspěšně držely palce. I když dnes vedení skupiny převzala mladší nástupkyně, Irenka se dál aktivně zúčastňuje výletů a akcí. Letos se dožívá významného životního jubilea (80 let) . Proto si myslím, že si zaslouží naše poděkování za dlouholetou činnost, kterou se bez velkých slov, ale svou milou přirozeností a kamarádskou povahou zapsala do našich životů a srdcí.

Z Nového Boru byla přítomná paní doktorka Alena Forgáčová (odbor kultury), která je členkou Kolegia ceny Ď v Novém Boru a pořadatelského týmu ceny Ď za region Libereckého kraje (krajská cena Ď se uděluje v Novém Boru po boku městské). Jako nadšenkyni pro snahu děkovat nominovaným na cenu Ď (od roku 2011 podporuje Nový Bor tento projekt) jsem ji poprosil, aby byla přítomna předání téhle ceny. Známe se od roku 2011, kdy pan starosta Nového Boru magistr Jaromír Dvořák se zastupiteli schválil spolupráci trvající podnes, dávající smysl jak městu, tak projektu cen Ď – takže by se mohlo zdát, že přes naše letité přátelství bude paní Forgáčová mít možnost dopředu vědět, že někdo z Nového Boru jednu z celostátních cen Ď v Národním divadle převezme – ale kdepak. O to víc bylo její překvapení upřímné, o to víc ji zářil úsměv na tváři! O to srdečněji paní Kozákové gratulovala!

Paní Kozáková je malého vzrůstu a humor k ceně Ď patří. Když jsem ji vítal na scéně, třásli jsme si rukou a já nejapně pravím: „Jak se vám daří tam dole?“ – „Ale dobře…“ – Smích v hledišti vzápětí vyměnil potlesk, když jsem poklekl, abych napravil své chování a paní Kozáková, když tu najednou při pokleku máme hlavy ve shodné rovině, mne objala a políbila. Pak následovala její reakce:

„Nečekala bych, že bych mohla být vyzvána…“ – Avšak další již pro dojetí paní Kozákové dopověděla paní Forgáčová: „Jsme v Novém Boru pyšní, že paní Kozáková získala tuhle celostátní cenu Ď!“ – Hlas se jí pozitivním rozrušením třásl, samozřejmě dodala, že ani náhodou nečekala, že půjde na scénu: „A teď tu obě na prknech Nové scény Národního divadla stojíme!“

A za to díky i Národnímu divadlu. To je, věřím to, proč 22 let se cena Ď může těšit ze vzácné spolupráce s Národním divadlem. Jsme projekt nezávislý, vlastně obyčejný, na nic si nehrající, ale právě kvůli těmhle lidem existující, kvůli těm, bez nichž by svět neměl naději na úsměv, bezelstná setkání a všechno, co provází životy nominovaných. Dávno mi to došlo, jako pořadatel se jen starám o projekt, aby žil, pro mne tato spolupráce není, naše Zlatá kaplička je u ceny Ď od prvního ročníku v roce 2001 proto, že vzdává hold všem, kterým na prostředí našeho života záleží. Alespoň to tak cítím. Každopádně si toho nesmírně vážím.

7. února 2023, Richard

10. část - „Cena Ď 2022 – svět očima žáků 8.B, ZŠ T.G.Masaryka v Lanžhotě“

Aby náš web ceny Ď průběžně mezi ročníky žil, inspiroval a informace poskytoval, jak jsme po ceremonii 22. ročníku ceny Ď uvedli, výsledky a ohlédnutí za předáním cen, budeme zveřejňovat postupně. Jednak proto, aby se po akci nestalo, že každý na web i na FB přijde jen jednou – podívat se, co se o jeho nominovaných eventuálně píše, nu a pak už třeba nemá důvod se tam do dalšího ročníku vracet. Tím, že stále tvrdíme, že si jsou nominace rovny, bereme i po ceremonii oceněné nominace stále shodně, takže všechny nominace si zaslouží dík a uznání a jen některé získaly symbol díky, skleněnou cenu – a zda bude tato informace zveřejněna ihned nebo mezi ročníkem 2022 až 2023 průběžně, na tom nic nemění. A díky tomu se také častěji mnozí návštěvníci webu i FB častěji vrací, hledají to své, čekají na to své a mají tak příležitost zamyslet se vícekrát i nad jinými. Navíc, snad každý, koho se projekt týká, měl možnost získat čestnou pozvánku a být tam a učinit výstup z akce v rávědí, proč v projektu v rámci svých možností, na svém webu, apod., což není málo od té doby, co projekt pro svou nezávislost, zřejmě tak, nevíme, je u větších médií poslední roky spíš přehlížen. Ale to na jeho síle nic nemění, aktéři vědí, proč se jim vyplatí dát kus svého srdce této akci :) (děkujeme).

A nyní k další udělené ceně…

…když si tým ceny Ď uvědomil, že veskrze nominace čerpají ze standardního prostředí Prahy, Plzně, Ústí, Tábora, Hradce apod., že pod slovem „standardní“ automaticky není zahrnut svět folkloru, konkrétně místa, kde je naprosto „standardní součástí života“, nebylo daleko vyměnit slovo slovem s panem učitelem Janem Kosíkem z Lanžhota, jehož cena Ď natolik uchvátila, že své nadšení skrze přirozenou schopnost odevzdat se poslání kantorské profesi, přenesl i na žáky osmé bé, kteří si za svůj vzali úkol nominovat na cenu Ď místní osobnosti. Jejich videa s nominacemi, zveřejněná zde na FB, byla autentická a předcházela osobní návštěvě Nové scény Národního divadla, kam nominované osobnosti pozvali a kde je hrdě představili – takže si i vyzkoušeli veřejně na slavných prknech znamenajících svět, hovořit. A když už, tak o svém domově, Lanžhotě…

Úvodní slovo měl ale pan učitel Kosík: „Je nám nesmírnou ctí, že můžeme tady stát v Národním divadle, je to pro nás nádherná zkušenost. Město Lanžhot leží vedle Břeclavi, je to kraj, kde se udržují tradice, místo plné folkloru, lidových písniček, také sportu, či například vinařství. Dovolili jsme si nominovat osobnosti, kterých si nesmírně vážíme, které pro náš kraj udělaly veliký kus práce a prakticky za svůj život neobdržely tak velké ocenění, jak bychom si přáli. Proto jsme velice rádi, že jsme tady a můžeme nominacemi poděkovat. První nominovaná je režisérka a výrobce krojů, paní Markéta Malániková!“

Načež jeden z žáků předstoupil k mikrofonu a bez papíru v ruce nominaci zdůvodnil (což bylo zadání, aby mluvil od srdce):

„Právě Markéta Malániková se celoživotně věnuje šití a opravám krojů, takzvaných červenic. Také se od roku 1999 věnuje ochotnickému amatérskému divadlu z pozice režisérky a díky ní místní ochotníci nacvičili 15 celovečerních představení, vždy s velkým diváckým ohlasem. Asi největším počinem bylo cvičení lidové zpěvohry Fanouše Mikuleckého Cesta zarubaná, kterou vidělo přes 50.000 diváků a také získala hodně ocenění, například Nositel tradice!“

Paní Malániková s dojatým hlasem reagovala slovy: „Strašně mne dojalo, když mne celá třída vůbec nominovala na tuto krásnou cenu a ještě to přebírat tady (sama nominace měla od žáků podobu ceny) na Nové scéně Národního divadla, jako režisérku, vau, děkuji! (slzy).“

Poté pan učitel Kosík vysvětlil další nominaci: „Vzhledem k tomu, že jsme třída věnující se dost sportu, proto z oblasti sportu zveme na scénu paní Martinu Šestákovou…“

A zatímco nominovaná osobnost přicházela, jedna z žaček opět bez papíru z hlavy a od srdce nominaci zdůvodnila: „Paní Martina Šestáková je bývalá profesionální atletka, v roce 2007 vyhrála mistrovství republiky a později reprezentovala Českou republiku na mistrovství světa. Atletice se stále věnuje, ale již z pozice trenérky, pro děti od 6 do 11 let. Za vše, co dělá, si myslíme, zaslouží poděkování prostřednictvím ceny Ď!“

Po potlesku nominovaná paní Šestáková řekla: „Strašně si vážím toho, že v dnešní době počítačů a všech technologií, si žáci naší školy všímají i sportu, který je moc důležitý a jsem ráda, že to děti baví.“

Pan Kosík navázal: „Vzhledem k tomu, že jsme z oblasti folkloru a lidových písniček, tak jsme si dovolili nominovat, bohužel už in memoriam, skladatelku lidových písní – mimochodem, většina skladatelů je mužského rodu, tedy pokud se vyskytne skladatelka, tak je to velmi mimořádné – takže jsme si dovolili navrhnout na cenu Ď paní Rozálii Horákovou a cenu převezme její dcera Božena Horká.“

Do potlesku vstoupila další žačka se snahou bez papíru v ruce vysvětlit důvody nominace pohledem žáků 8.B v ZŠ Masarykově v Lanžhotě: „Paní Rozálie Horáková, skládala písně jak kostelní, tak světské, nejvíce se zaměřovala na takzvané svíce, což jsou písně určené k loučení se svobodou, těch složila celkem 2.600, melodií, písní apod. složila 130, přestože noty neznala a na žádný hudební nástroj nehrála. Mezi její nejznámější skladby patří například Na lanžhotském poli…, bohužel zemřela již v roce 1980.“

Poslední nominaci předeslal pan Kosík: „Nyní představíme čtvrtou nominaci, tedy námi čtvrtou oceněnou osobnost z Lanžhota a pak se dovíme, která z těchto čtyř získá celostátní cenu Ď z rozhodnutí Kolegia, tu skleněnou cenu. Paní Švirgová se sem moc těšila, chtěla přijet i ve svém věku okolo devadesátky v kroji, leč bohužel pro nemoc se nakonec ceny Ď v Národním divadle nemohla zúčastnit, radost z nominace však má. Je nám líto, že tu s námi dnes tato významná malérečka a moravská malérečka, nemůže být.“

Poslední věty osvětlující bez papíru v ruce měla na starost další žákyně lanžhotské školy, jíž se povedlo lehce podlehnout stresu z dané situace, kdy se stovky a stovky očí soustředí na její sólo projev v ND, nicméně jsme si zazpívali úryvek písně V širém poli studánečka a po cvhíli stres opadl. Ostatně usměvavá žákyně i tak na aktéry nakonec velmi mile zapůsobila, protože nejde o to, zda rychle vysype z rukávu to, co má na srdci, ale to, že to na onom srdíčku skutečně má – vztah k odkazu předků, úctu k takovým osobnostem, jako k paní Švirgové…: „V letošním roce byl podle starých fotek paní Marie vymalovaný místní kostel. Navštívila třikrát Ameriku, kde prezentovala naše folklórní tradice…“

Na základě rozhodnutí Kolegia cenu Ď, tu křišťálovou, získala: „Paní Marie Švirgová!“ – Cenu osobně převzala slečna z blízkého příbuzenstva, která se svěřila: „Měla by velkou radost, je strašně moc hodný člověk, kdyby tu byla, nepřivezla by nádech folklórních tradic jen do USA, ale i sem na tuto akci!“

Ještě jsem dodal, že shodou okolností vím, že nedávno televize Šlágr s paní Švirgovou v Lanžhotě natáčela zajímavý pořad. To nikdo netušil, že nás brzy po ceně Ď, kam pro nemoc nemohla, navždy opustí. Jsme ale všichni rádi, že jsme ji stihli poděkovat a udělat ji upřímnou radost.

A ještě něco – když jsme zpívali V širém poli studánečka, vzpomněl jsem pro přítomnost malíře Martina Vavryse (autor GRAND PRIX Ď a loga ceny Ď), že jeho rodina pochází z Mikulčic (nedaleko od Lanžhota), kde mi v roce 2018 ukázal pole se slovy: „Támhle chodíval ráno Fanouš Mikulecký přes pole od milenky, kolem té studánky, jak se o ni zpívá…“ – Takže i Martin se k zpěvu přidal. Výkon jeho, můj, i ostatních, nebyl profi, ale srdečný byl, jako celý nádech, jak o něm mluvila ta slečna, co přivezli nadšení lidé z Lanžhota, jimž za vše tuze moc děkuji!

Ano, poděkování patří i všem členům učitelského sboru, žákům, nominovaným, ale i panu Milanu Kocmánkovi, který se kromě učitelství živí i jako kreslíř, malíř a vymýšlením vtipů pro média. Jeho nadšení ze skvělého chování žáků na výletě v Praze nezůstalo bez odezvy…

3. dubna 2023, Richard

  nahoru   |   domů