Včera jsem byl pracovně v Německu. Ukazovali nám velkou veřejnou budovu a náš tým si odložil věci v jedné místnosti s otázkou: „Můžeme to tady nechat?“ – Abychom se dověděli, že: „Tady se nekrade!“ – Pro mne to byla věta asociující klukovský čas. V sedmdesátých letech jsme jezdívali na prázdniny do Orlických hor k dědečkovi a babičce do vesničky Bořitava. Vzpomínku, jíž si promítám před očima, mám zahalenou do noci. Táta zastavil před chalupou naší Š 100 a my si razíme cestu tichem a černou tmou, aniž se rodiče zdržují zamykáním auta. „Tati! Auto zůstalo odemčené…“ – Ač ospalý, ale stále bdělý a městem vycvičený, dávám za rodiče bacha, ale uslyším větu: „Tady se nekrade…“

Taková věta je osvobozující a navozující pohádkovou atmosféru. A pohádky vždycky dobře končí. Mám takové věty rád a mrzí mne, že je už v Česku neslýchám. A místo, abych měl radost, že se s touhle větou po létech setkám, dolehne na mne pocit ostudy. Když totiž někdo v Německu řekne: „Tady se nekrade!“ – Jako by mi do očí řekl: „Na rozdíl od Česka.“ – Jeho hrdost chápu, ale deru se do boje za naši pověst. Existuje u nás přece přemnoho slušných lidí a na druhé straně ani Německu se nevyhýbají krádeže. Všeobecná zkušenost však mluví za vše a tak nezbývá, než kývnout. Ve mně to ale vře a snažím si najít zdůvodnění, proč si tuhle větu musím nechat líbit.

Před 4 léty jsem v Plzni kupoval auto a s paní prodejkyní šprýmoval o životě. Legrace opanovala situaci a tak se mi lehce stalo, že jsem omylem vysázel na stůl o 45.000,- Kč méně a rozchechtaná paní, byť počítala peníze pečlivě a nahlas, se také spletla a sumo odsouhlasila jako správnou. Už jsem byl 20 kilometrů od Plzně, když mi podvědomí nastolilo otázku: „Jak je možné, že ti v peněžence zůstalo tolik peněz?“ – Zastavím a zjistím skutečný přebytek 45.000,- Kč. Otočím se a peníze vrátím. Paní děkuje, že peníze dala do trezoru k ostatním a večer by nevěděla, u koho se spletla a celou částku by musela firmě splácet. Za chvíli o tom mluvím s kamarádem, který můj počin zhodnotí údivem: „Nevím, kolik lidí, by to vrátilo?!“ – Ale já mu vysvětlím: „Až budeš mít děti, pochopíš! Přece by má dcera nemohla celý život žít s tím, že si její táta ty peníze nechal, tedy že má tátu zloděje… Nic lepšího na vysvětlenou mne nenapadlo.

Cestou domů jsem přesně tohle vyprávěl kolegovi a přidal historku z prosince 1989. Tehdy jsem prvně s holkou a kamarády vyrazil na západ. Pár dnů po listopadu otevřené hranice žily neutuchajícím ruchem. My do něj přispěly cestou do Vídně, kde nás 3 dny hostil kamarádův strejda Werner. Poznali jsme všechny noční podniky a když tenhle tah skončil, konečně nás Werner provedl kolem památek. Bylo slunné nedělní ráno a všude klid. U nábřeží stál novinový stánek. Byl volný den, takže prodavače nebylo, což však neznamenalo, že si z bedny noviny nemůžete vzít. Vedle byl otvor na drobné s uvedenou částkou. Werner německy pravil: „Rakousko je super! Všichni jsme poctiví a to je super! Tady si vezmu noviny a tady poté poctivě vhodím drobné! Super ne?!“ – Mrkáme na to, jako na zázrak a opakujeme nadšené: „Super!!!“ – Něco takového jsme si v roce 1989 nedokázali v Československu představit. Pak Werner sáhne do bedny pro noviny. Pak nevhodí drobné a jde nábřežím podél Dunaje dál. „Ty! Werner! A co zaplatit?!“ – Voláme na sympatického vídeňského patriota. On se napůl otočí, aniž by se zastavil a na půl pusy odpoví: „Dneska nemám drobné!“

Když Werner ví, že má tu čest s někým, kdo žije tam, kde je to trochu jinak, dá mu to znát. I my umíme být takoví vůči jiným národům. Nevadí, že třeba sami nevytváříme to nejlepší u nás, ale když na to přijde řeč, hlásíme se k tomu. Aspoň tak. Dokazuje to pořád ještě, že umíme rozlišit, co je dobré a co ne. To, že se podle toho poté řídíme nebo ne, je už otázka toho, jací jsme doopravdy a zrcadlo není nedostupná věc.