Ze zapomínání si často děláme legraci. Nejdřív nás naštve, že jdeme do kuchyně pro něco konkrétního a přešlápnutím prahu zapomeneme, pro co… Pak to dáme k dobru a rozesmějeme blízké, protože snad každému je něco takového dřív nebo později v životě – blízké. A to věčné: „Zamknul jsem byt? Vypla jsem žehličku? Kde mám mobil?“ – Tak to přikládám na vrub roztěkanosti a ne špatné paměti. Na jedné straně jsem schopen se naučit text pro dvouhodinové moderování velké ceremonie zpaměti a na druhé straně snad denně zapomenu v autě mobil a až když chci večer někam volat, buším se do čela: „Jak je to možné?!“

Díky roztěkanosti nedáváme pozor, jestli správně zamkneme byt a víme, že ve skutečnosti tyhle automatizované úkony vykonává podvědomí. Stejně jako lidi vypínají žehličku. To jsme ještě s Jitkou byli svobodní a žili spolu v roce 1990 na hotelu v Mariánkách, kde jsme působili. Sedíme v kině, sledujíc napínavý biják a tu Jitka zašeptá: „Tak nevím, jestli jsem vypla žehličku…“ – Po minutě se zvedáme, ač si myslíme, že zbytečně – ale pro klid duše – a razíme na hotel. Jen co otevřeme dveře pokoje, pocítíme horký žár. Naštěstí k požáru nedošlo, přestože jsme neměli na hotelu žehlicí prkno a Jitka žehlení řešila na zemi, takže rozpálená žehlička stála přímo na koberci. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdybychom si řekli: „Ale, to bude jako vždycky v pohodě…, určitě jsi žehličku vypla!“

Když se něco takového ale začíná dít pravidelně, od rána do večera, pak už nejde o roztěkanost, ale nemoc. Nejdříve jsou všichni k dotyčnému vyčítaví, neboť nevědí, že nastupuje nemoc zvaná skleróza. Měla ji moje milovaná babička Růženka a my jí křivdili. Nůžky neschovávala naschvál. Stejně tak klíče a vůbec všechno. Šlo o příznaky zlé nemoci, která později ukradla babičce paměť zcela. Poslední roky života nevěděla, jak se jmenuje, nepoznala dědu a nikoho dalšího, nevěděla, kde bydlí, že má hlad, žízeň… Jen chodila po chalupě a za dobráckýma očima bylo prázdno. Dědeček Alois se o babičku vzorně staral, nikam ji nedal pryč a denně o ni doma dlouhé roky pečoval. Až po desetiletích mi došlo, jak byl statečný. Nikdy si nestěžoval a nikdy nebrečel. Vytvořil babičce vlídné prostředí a tak, když jsme přijeli na prázdniny, nebylo pro mne jako kluka na tom nic divného a mohl jsem vlastně babičku také zažít a zarýt si jí do paměti. Kdyby byla v ústavu, míjel bych se s ní a nikdy bych neslyšel pár vět, které mi navzdory těžké nemoci řekla, když jsem po hodinách konzumace sousedovic třešní ležel s bolavým břichem na gauči: „Neboj, chlapče, neboj! To přebolí! I mně přebolelo, že mi umřel tatínek, když jsem byla malá…“ – Načež mne prvně a naposledy pohladila a jakoby věděla, že k sobě patříme.

Život si nevybírá a dnes, s odstupem času, není třeba truchlit. Vzít si z prožitého musím to lepší. Ne, že byla babička nemocná, ale to, že byl děda správný chlap a dal mi možnost babičku o prázdninách potkávat. A slyšet ty věty, jako milou památku na ní. Život si nevybírá ani v každodenních obyčejnostech, kde řešíme pracovní věci a myslíme si, že se zhroutí svět, když na něco důležitého zapomeneme. Jediné, co se může stát je, že si lidi budou myslet, že jste „kretén“. Fakt! Stalo se mi to a nakonec jsem z toho vybruslil docela v pohodě…

Dvanáctý ročník ceny Ď mecenášům a dobrodincům byl v plném proudu. V Libereckém kraji v Novém Boru proběhlo krajské kolo a krajskou cenu Ď převzala herečka Květa Fialová za desítky odehraných představení pro seniory zdarma. Pan starosta Jaromír Dvořák vážené dámě pogratuloval a cenu předal. Vzápětí se paní Fialová otočí ke mně: „A to si mám tuhle krajskou cenu přinést na finále do Národního divadla?“ – Kývu hlavou: „Jasně! V závěru finálové ceremonie nastoupí na scénu Národního divadla všech 14 krajských vítězů a mezi nimi budete i vy! A každý si přinesete tuto krajskou cenu a jeden z vás dostane hlavní GRAND PRIX Ď!“ – Jenže paní Fialová dostane strach: „Já bych tu cenu zapomněla určitě doma! Nechám ji u vás a vy mi ji tam přinesete!“ – Vodorovně mávnu rukou, jakože: „Domluveno!“

Uplynou dva měsíce a je tu finálová ceremonie ceny Ď na historické scéně Národního divadla. V hledišti usedlo na 800 osobností ČR z řad byznysmenů, mecenášů, dobrodinců a představitelů kulturních a charitativních projektů. Vše běží krásně a je tu konečně velký závěr akce s nástupem všech čtrnácti krajských vítězů. Všichni mají v ruce krajskou cenu - jen paní Květa Fialová ne. Přistoupím k ní a nahlas řeknu: „Vážení, paní Fialová měla strach, že by cenu zapomněla doma, tak poprosila mne, abych si ji nechal u sebe a dnes ji sem přinesl. No, jak to říct – já ji zapomněl doma v kuchyni na stole!“ – V Národním divadle ticho. Paní Fialová pohlédne do mých očí na nahlas hereckým hlasem řekne: „Vy jste ale kretén!“ – Osm set VIP hostů se na můj účet rozesměje. Když ale paní Fialová dodá: „Ale musím říct, že milej kretén!“ – Ještě nám za tohle pobavení zatleskají.