Včera večer jsem seděl u sklenky s přáteli, kteří působí ve finančním světě. Martin se jal vyprávět, jak nedávno jeho klientka, jíž pojišťoval, měla autonehodu v Plzni na křižovatce Klatovská / Borská. Když vše policie dořešila, paní prý sedla do vozu a po pár metrech najela do zaparkovaného auta. Policisté ani nestačili odjet a pustili se do dalšího vyšetřování. Když bylo po všem, paní už skutečně odjela a u zimáku jí kdosi nedal přednost, tudíž jí během pár hodin čekalo už třetí vyšetřování.

Vzpomněl jsem si na kamaráda, který celoživotně pracuje v pojišťovnictví, jak mi onehdy vyprávěl: „Statistika říká, jak často si můžeš zlomit loket, takže teď, když to máš za sebou, bys teoreticky nemusel mít pojištění léta, ale nezapomeň, že smůla chce existovat stejně jako štěstí…“ – Vyprávěl mi o tom, že lidi si klidně za peníze vsadí sportku, kde je prý malá pravděpodobnost první výhry oproti pravděpodobnosti, že se jim v životě přihodí něco zlého, na což se ale z úsporných důvodů nepojistí. Říkal jsem si, že tyhle věty říká každému, aby je nalákal na pojistku, ale možná na nich něco bude.

Proč, když někdo vyhraje ve sportce – říká: „Tak už to konečně vyšlo!“ – Jakoby to čekal, že se musí štěstí jednou zastavit právě u něj. Že má štěstí dokonce povinnost jej oblažit výhrou! A proč, když se nám stane něco nehezkého, říkáme: „Proč zrovna já?!“ – Když víme, že se tyto věci dějí, možná častěji, než výhry ve sportce?

Asi je to tím, že jsme vrození optimisté. Že smůle nechceme dát v životě víc prostoru, než je únosné. Pokud to tak ale je, proč nedáváme větší pozor? Proč nejezdíme opatrněji? Nechodíme víc na preventivní prohlídky? Štěstí není neúnavné…

Jenže co ta paní, která měla tři autonehody za sebou? To už je přece smůla na druhou! Ovšem já to vidím ještě jinak. Sám jsem v duchu vděčný za to, že se mi v životě daří dobře a když už přijde nějaká ta smůla, že stále ještě nepatří mezi smůly z nejhorších. Někam jedu a píchnu pneumatiku. Pak se dovím, že jsem se tím vyhnul hromadné nehodě na dálnici. Kolikrát si říkám: „Ten můj Anděl strážný má ale šichtu!“ – Někdy prostě někde v nějakou chvíli nemáme být a vyšší moc se nám to snaží naznačit. Co kdyby ta paní nebourala třikrát za sebou… a někam by dojela dřív, než měla a stalo se něco definitivně horšího? Kdo ví, jak se její Anděl strážný zapotil, než nastražil všechny ty překážky, aby ji zdržel. Pokud se totiž nestalo nic, co se zdraví týká a dotklo se to jen peněženky - vlastně se té dámě nestalo nic. Sám každého večera, když se doma sejdeme ve zdraví, vím, že vše co se během dne stalo, se udát mělo, za předpokladu, že výsledkem toho všeho je, že nám nic není.