Psal se rok 2000 a já šel kolonádou Karlových Var kolem divadla. Zrovna z něj vyšla elegantní seniorka a já nemohl nevzpomenout na babičku Pavlu. S dědečkem měli Hotel Langer v Dárkově a když o něj po válce přišli, nějak se dalším životem protloukli, ale nikdy netruchlili. Děda Štěpán říkával: „Dokud ti nevezmou ruce a hlavu – máš všechno.“ – Nad věcí byla i babička. Život v Kynšperku nad Ohří prožili skromně, ale velmi důstojně. Lidi si jich vážili a protože byli oba pracovití, nikdy nestrádali. Už byli v penzi, já byl kluk a babička začala chodit do kurzu šití, aby si čas od času spíchla šaty svých snů a mohla vyrazit do divadla. Tohle všechno mi vytanulo na mysl při pohledu na spokojenou dámu, která mi připomněla babičku. Neudělám ani pět kroků a je na světě nápad: „Uspořádám soutěž Nej Babička!“ – Kde nepůjde jen o eleganci, ale také moudrost a zkušenost, ať v kuchyni, domácnosti, tak ve vztazích a výchově.

Zakrátko vyrazím na Úřad průmyslového vlastnictví a podám přihlášku ochranné známky. Hodinu poté si už dovolím pustit projekt do světa a první příležitost mám v redakci Týdeníku Květy. Šéfredaktor vyslechne nabídku mediálního partnerství a udiveně vysvětlí: „No, je to neuvěřitelné, ale mne napadlo úplně to samé! Já to ale nazval „Miss babička“. – Nemohu ani já uvěřit o jaké dílo náhody se jedná! Dostanu nápad, okamžitě podám přihlášku ochranné známky a za hodinu sedím u prvního vytipovaného potencionálního partnera a dovím se od něj, že jej napadla nemlich stejná věc. Načež se shodneme, že není náhoda, když dva lidi dostanou v jednu chvíli nápad a vzápětí se setkají. Vždyť jsem mohl oslovit stovky jiných médií, novin, časopisů, rádií nebo televizí. Ne, já si to suverénně šinul do Květů, kde mi šéfredaktor načrtl jeho částečně rozpracované záměry, jak dál. Mělo se to tak prostě stát! Během deseti minut si plácneme, že si nebudeme dělat konkurenci, ale naopak síly spojíme a dohodneme se, že projekt zrealizujeme jako spoluautoři pod značkou „Miss babička“.

Rok jsme na všem dělali a Týdeník Květy vskutku nelenil. Uměl do projektu vtáhnout televizi Prima a Divadlo na Fidlovačce, kde se vše natáčelo za osobní podpory báječných herců Tomáše Töpfera a Elišky Balzerové. Já pomáhal se scénářem, zajišťoval řadu sponzorů, stal se ze mne člen „odborné poroty“ a padl na mne také úkol moderovat neveřejný společenský večer s předáním cen všem účastnicím soutěže v Hotelu Praha v Sušické ulici v Praze. A právě tenhle luxusní hotel jsem pro projekt coby sponzora zajistil já. Babičky zde několik dnů bydlely a bylo o ně nadmíru krásně postaráno. Každá měla rodinný doprovod, čítající manžely, děti a vnuky. Jednu 82 letou babičku ale doprovázela i její maminka! Ano, ta měla 102 let! – Potkali jsme se na chodbě hotelu a její dcera, soutěžící 82 letá babička, se ke mně pootočí a starostlivě praví: „Představte si, že si moje maminka nechala pro tuhle příležitost ušít nové šaty! A teď se tady v nich po hotelu stále prochází! Máme strach, aby si tu někoho nenabrnkla!“

Soutěž byla úspěšná. Nadupané Divadlo na Fidlovačce babičkám tleskalo, seč mohlo. V porotě jsme řešili řadu dilemat, například: „Jaké babičce přiznat vítězství?“ - Když všechny nám tak trochu připomínaly naše babičky. Hlavy dohromady jsme dávali s herečkou Libuší Havelkovou, ředitelem sklárny Moser Antonínem Vlkem, ředitelkou Hotelu Praha Zdeňkou Haškovou a dalšími, kteří by nejraději dali hlavní cenu doprovodu 82. leté babičky – nesoutěžící 102 leté babičce, která si nové šaty a obdiv své životní energie užívala. Po všem jsme přejeli do hotelu a ve společenském sále vše pokračovalo představením sponzorů, pořadatelů, autorů a rozdáním dárků a cen. Když už jsem moderoval tyto chvíle, neodpustil jsem si sejít do hlediště a zeptat se 102 leté paní: „Můžete nám říct návod na to, jak se dožít plní energie 102 let?“ – Zkušená paní se usmála: „Ale panáčku! To chce jíst každý den česneček! Jeden stroužek stačí! Podívej – moje dcera, té je teprve 82 a česnek nejí a už má brýle! To já ke čtení novin brýle nepotřebuju!“

4 roky frnknou a já jsem dávno pohlcený jinými projekty. Pracuji u počítače a jako kulisu mám puštěnou televizi. Letmo zaslechnu: „Dnes se dožívá nejstarší Češka 106 let a my se jí zeptáme na recept dlouhověkosti….“ – Zpozorním, nechám psaní, otočím se k bedně a vidím energií oplývající babičku, jak říká: „Panáčku! To musíte jíst denně česneček!“

Kdykoliv doma vařím česnekovou polévku nebo připravuji svou v rodině a mezi přáteli vyhlášenou česnekovou pomazánku, nešetřím a pár stroužků navíc přihodím. Vždycky si vzpomenu na výjimečnou paní, která ještě ve 106 letech nepotřebovala ke čtení novin brýle. Tak uvidíme, jak to zafunguje v mém případě. Brýle dosud nemám, noviny čtu v pohodě, ale na malé čokoládě text o složení výrobku už nepřečtu. Asi to nebude jen v tom česneku. Hm, co všechno může vyplynout z toho, když jde člověk ve Varech kolem divadla…