Dnes budu delší, možná budu psát nejen tak dlouho, jak budu pít kafe, ale i než sním talířek sušenek z Norimberku. Přivezla je dcera z vánočních trhů. Udělala si s klukem výlet do typické norimberské vánoční atmosféry. Ne, že by u nás nebyla k naleznutí, to už se za léta zpět náramně vylepšilo a třeba v Praze a Plzni – z vlastní zkušenosti vím - jsou trhy překrásné, ale Norimberk a vánoce, to také patří k sobě. Zvlášť, má-li tam člověk nějakou vazbu. Markéta s Filipem jeli krásným autobusem s českou poznávací značkou. Koupili si od cestovky jednodenní předvánoční výlet. Stále ekonomicky neumíme Německo dohnat, ale zašátrejme v paměti a ruku na srdce: „Oproti stavu před 26 lety, jsme přes všechny ty nešetrné počiny naší vlasti, nehospodárnosti a kapsovačky, přece jen o kus dál a neporovnávat se právě s Německem, ale s někým ekonomicky slabším, možná bychom nebrali za samozřejmost, že si dva studenti za jednodenní výdělek na brigádě v KFC vyrazí luxusním autobusem jen tak popít svařák do Norimberku.“

Proč se tam ale Markéta tak těšila? Jako rodina jsme se do Norimberku vypravili na vánoční trhy mrknout v roce 2003, kdy byla malá holka a přivezli si odtud malý Betlém, který od té doby každoročně na vánoce vybalujeme z krabice, aby dominoval naší vánoční výzdobě. Dovedu si představit, že Filipovi říkala: „Tak tady jsme koupili ten Betlém…“ – Aby člověk navázal na vzpomínky a ty přehoupnul do přítomnosti a z ní vykročil novými zážitky do budoucnosti. Když jsme byli tehdy roku 2003 s Markétkou v Norimberku, říkal jsem zase já jí: „Tak tady jsem se v roce 1990 s kamarádem Markem zkoušel živit pouličním divadlem…“ – Nějak tu informaci vstřebala a asi se ani víc nezabývala, proč se cestou domů stavujeme ve městě Hersbruck v jednom obchodním domě. Tohle zastavení mělo souvislost právě s mým někdejším divadelnickým snažením v Německu, neboť majitele obchodního domu jsem znal ještě z roku 1986, kdy jsem si ho stopnul při cestě z bramborové brigády a on mi pak v roce 1990 dal první pořádný kšeft pro naše autorské divadlo. No, raději to vezmu hezky od začátku…

Toho roku rostlo hub jako nikdy. Bylo akorát po Černobylu a lesy nezely prázdnotou. Stejně tak velká papírová krabice, v níž jsem si z brigády v Hoře svatého Václava vezl nasbírané houby. Abych byl doma dřív, šel jsem i s touhle bednu na autostop. Byly tři roky do sametu a všechna auta se západní poznávací značkou pro mne byla atraktivní. Byl jsem kluk, který toho času odebíral časopis „Svět motorů“ a četl týden co týden o fárech, v nichž jsem se neměl nikdy svézt. Ani jsem nepředpokládal, že by mi mohla velká černá Mercedeska zastavit, ale stalo se. V ní sympatický pohodový Němec, jehož pobavila moje lámaná němčina. Ptal se, co vezu a já neznaje v němčině slovo „houby“, řekl: „„Das ist produkt aus Wald…“. Smál se a pak se ptal na moje koníčky a já vysvětlil, že jsem odmala „kouzelník“. Krčil rameny na znamení, že je to škoda, že mne nemůže na západě angažovat, ale abych netruchlil, když mi pod Březovou u Sokolova zastavil, otevřel kufr a z něj vytáhl fungl novou zimní bundu (ještě s cenovkou), sáhnul do šrajtofle a do kapsy pastelově zelené bundy vložil 40,- DM. Nechtěl jsem to přijmout, on však naznačoval, že o nic nejde, než o radost. Pro něj bylo 40 marek nic, ale pro mne to představovalo částku odpovídající kapesnému na 4 měsíce. I tu mi blesklo hlavou, že mám v peněžence stříbrnou pamětní stokorunu! Snažil jsem se jako student sbírat mince a moc se radoval z přírůstku do sbírky v podobě pamětní mince vydané k mistrovství světa v hokeji 1985, kdy jsem spolu s celým národem úspěšně držel palce našemu týmu. Hrdě jsem mu minci nabídnul jako dar českého studenta německému turistovi. Byl šokován. Prý je zvyklý v Československu lidem pomáhat a rozdávat se tu, ale aby někdo někdy dal něco jemu? Minci přijal, poděkoval a do ruky mi vrazil vizitku. Párkrát jsme si během let napsali pozdravy a pak přišel listopad 1989 a hned poté telefonát, v němž mi nabídnul angažmá na společenské akci nazvané „Tanec v květnu“. Vysvětlil jsem, že už nekouzlím, ale zato mám divadlo s kamarádem, s nímž předvedeme parodii „levitace člověka ve vzduchu“. V té době jsme se už tímhle divadlem s Markem živili vybíráním do klobouku pod Orlojem v Praze a do toho přišla krásná zakázka v Německu – ramena nám narostla.

Tak a jsem u toho, že ovínění úspěšným vystoupením v Hersbrucku, kde do nás lili šampus a krmili nás ústřicemi, plácajíc po zádech jako mistry světa, kdy nám nedošlo, že to všechno bylo provázané s „entrée“ od pana majitele obchoďáku, kterého zde všichni ctili a jenž nás osobně před všemi představil a navodil atmosféru k našemu vystoupení – jsme si mysleli, že si z našeho dalšího působení v této zemi Německo sedne na zadek. Nesedlo…

Zakrátko jsme s Markem jeho Trabantem dorazili do Hersbrucku opět a od pana majitele obchodního domu si vypůjčili dvě židle, které jsme k našim divadelním parodiím potřebovali. Popřál hodně štěstí a my se vypravili do Norimberku hrát na ulici. Věřili jsme si tak moc, že jsme si nevezli žádné jídlo, pití, nic… A peníze také ne. Ostatně z výdělku prvního dne jsme plánovali vzít hotel a večer si povyrazit dobrou večeří. Jenže zatímco hraní na ulici v Praze byla roku 1990 atraktivní novinka a lidi nám házeli do klobouku tisíce, tak tady to nikoho nedojalo. Za celý den jsme v Norimberku na hradě i dole v centru ve městě vydělali pouhé 2,- DM. K tomu Marek dostal pokutu za parkování 40,- DM. Dvě noci jsme bez spacáků spali v lese. Útočili na nás divočáci a prchali jsme před sršni. Z hladu, když nebylo co jíst, jsme jedli pastu na zuby…

Pak jsem v Hersbrucku nebyl 13 let. Až cestou zpět z vánočních trhů se tu v roce 2003 stavím s rodinou. Pan majitel obchoďáku nás srdečně přivítá a upřímně chválí hezké auto a projevuje radost, že se nám v Česku daří zvedat se čím dál víc. Dávno nepovažuji auto za nic, o čem by se mělo mluvit, čeho by si měl člověk všímat, čím by se měl chtít odlišovat – prostě „auto“ a jaké kdo má - jeho věc, ale kontrast minulé návštěvy v Trabantu s novým pěkným vozem, byl asi povšimnut v rámci poklony pokroku v Česku s dobrým úmyslem povzbudit nás a udělat nám radost. Jasné bylo, že usměvavý majitel obchodního domu věděl, že dohnat jejich ekonomický úspěch asi naše generace nedokáže, ale bylo mu současně jasné, z jaké startovní čáry jsme vzešli a že její poloha v roce 1989 nebyla jen česká vina. Prostě bylo hezké vidět, že nám drží palce a raduje se, že se náš pracovitý národ snaží.

Už je to dalších 13 let, co jsme se neviděli. Nebýt cesty Markéty a Filipa na vánoční trhy do Norimberku, neměl bych důvod vše živě v mysli vyvolat a uvědomit si, že jsem vlastně měl kamaráda v Německu. Možná bych se tam měl opět vypravit a nenechat takové přátelství ležet ladem. Za 26 let jsem si neřekl o pomoc, nenabídnul spolupráci, byznys, nic. Nechtěl jsem obyčejné kamarádství z autostopu, vlastně 30 let staré, jakkoliv zatížit závazkem nebo pocitem, že „se musí vyhovět“. On byl vždy hrdý Němec a já hrdý Čech. Proto jsme si asi rozuměli a možná, jestli podniknu po tolika letech další návrat do Norimberku, si ještě rozumět budeme.