Včera jsem se poněkolikáté s nadšením rozepsal o naší dávné snaze hrát s Markem na ulici divadlo, což nám v roce 1990 šlo pod Orlojem velmi dobře půl roku. Byli jsme porevoluční novinka, něco v Československu nevídaného – divadlo na ulici. Dobře jsme se tím živili a odtud se i dostali do televize. Až v Německu jsme zaplakali nad výdělkem. Tam jsme nikoho nedojali, tam pouliční divadlo nebyla novinka a jen tak hodit do klobouku někomu marku, si každý rozmyslel. Proto, když přišla nabídka, abychom se stali součástí několikadenního zájezdu českých pouličních divadel do Francie, váhali jsme. Nicméně náklady na cestu byly hrazeny, ubytování a jídlo bylo zajištěno a co si vybereme do klobouku, má být naše – takže jsme řekli: „Ano!“

Já si ještě na cestu kromě svačiny přibalil svojí Jitku. Zájezdovou Karosou bez klimatizace, ještě tou hranatou krasavicí, jež hlučela tak, že člověka uspala, přestože se mu spát nechtělo, jsme přejeli Německo, abychom kousek za hranicemi ve městě Bitche, kde se slavil svátek města, dostali pod středověkým hradem příležitost zaujmout místní obecenstvo. Cestu jsme s Markem využili k nastudování francouzských textů. Výsledkem bylo, že nám diváci spíš nerozuměli, ale bavili se, jak se snažíme mluvit francouzsky, myslíc si, že to tak má být, takže jsme nic záměrně nevylepšovali. A pak se stalo něco unikátního…

Náš pobyt v Bitche se chýlí k naplnění. Sluncem prošpikované francouzské léto tančí po obloze, pod níž si odehráváme jedno z posledních pouličních vystoupení. Po potlesku přistoupí občan města Bitche a raduje se, že nás opět vidí! Tlumočnice se dá do práce a přeloží, že tenhle chlap byl v dubnu v Praze a na ulici nadšeně zíral na dva mladíky, kteří parodovali levitaci člověka ve vzduchu! A teď nás potkává ve Francii! My mu ale nevěříme. Podezíráme kolegy z dalších pouličních atrakcí z Prahy, kteří vespolek tvořili tenhle zájezd, že si na nás vymysleli fór. Jeho to urazí a naznačí, že se na chvíli vzdálí, aby přinesl důkaz. Za půlhodinku je zpět a v ruce jímá fotografie z Prahy, na níž jsme my dva s Markem. Na důkaz přátelství nám tyto fotky věnoval.

Tolikrát jsem vyprávěl o pouličním divadle. O nadšení, zažitých srandách a dobrodružstvích, získaných ponaučeních a zkušenostech. Ale když jsme to období prožívali, nenapadlo nás vzít foťák a něco z toho zvěčnit. Nebýt toho, že jsme jeli do Francie hrát na ulici, kde přišel divák a řekl: „Znám vás z Prahy a mám vás na fotkách!“ – Neměl bych dnes barevné snímky dokumentující naše pouliční počínání. Neviděl bych v tváři Marka radost z okamžitého úspěchu na ulici, toho Marka, který dnes provozuje velkou uměleckou agenturu Foibos, která kromě pořádání divadelních festivalů, vydávání knih o architektuře - například vyváží českou kulturu do Číny. Vlastně agenturu, kterou Marek původně založil, aby zastupovala dva mladé herce.

Byl jsem prvním, kdo Markovi daroval první „sponzorské“ peníze na chod agentury Foibos. Zaplatil jsem mu „20,- Kčs“ a onu poštovní poukázku schovávám jako relikvii vázanou k našemu přátelství podnes. Pak se naše divadelnictví utlumilo a najednou Markova agentura začala pořádat první velké ročníky cen Thálie. A já zase byl ten, kdo mu třeba sehnal jednoho z důležitých sponzorů. Vlastně nebýt tehdy mé pomoci, nebyl by po přímém přenosu z Národního divadla velkolepý raut na Hradě ve Španělském sále, který jsem finančně zajistil pro Marka přes sponzorské peníze od prodejce vozů Toyota. Tehdy jsem do Národního divadla na udílení cen Thálie vzal maminku. Seděla vedle paní Bohdalové a nechápala, že tohle všechno produkuje agentura mého kamaráda Marka, s nímž jsem ještě „včera“ hrál divadlo, pročež agentura Foibos na začátku vznikla. Divadlo, které odstartovalo Markovu pracovní dráhu, stejně jako mojí. Bez těchto začátků, bych dnes dozajista nepořádal „cenu Ď“ a nemoderoval akce. Divadlo, které bylo tak „obyčejné“, že jsme si ho ani na ulici nevyfotili. Naštěstí se líbilo francouzskému turistovi a tak dneska mám fotky, které vznikly v Praze, vyvolány byly ve Francii a pak díky náhodnému setkání tamtéž, zase poslány domů.