Odjakživa jsem nemluvil o ničem jiném, než že jednou budu dělat na dráze. Konkrétně jsem nejvíc snil o tom, že budu posunovačem, tím chlapem stojícím na schůdku, mávajícím praporkem, svobodným, ve větru vlajícím. Pak kluk vyroste a ne každému se povede stát se tím, o čem snil. Zvláštní je, že na posunovače nepotřebujete ani maturitu a zrovna třeba to, může být důvodem, když ji máte, že směřujete jinam a o naplnění klukovského snu se ošidíte. Mně život nakonec přehodil výhybku dočista jiným směrem a místo u dráhy působím v oblasti kulturních projektů a kumštu. Stačí ale přijít na nádraží a spatřit posunovače, jak suverénně stojí na stupínku a hledí na volně jedoucím vagónu vpřed – a na mžik se zase ponořím do dávného snu: „Tak tohle jsem chtěl dělat!“

Lidi postupují v kariéře, opírajíc se o řadu veličin. První může být podložená dětským snem, druhá všeobecným míněním okolí, které dost tvrdě naznačuje, co je atraktivní práce a co ne, čemuž slabší povahy podlehnou snadno a jenom proto, aby si ostatní „nemysleli“, tak se jakoby méně společensky atraktivní práce vzdají. A i kdyby to ustáli, na pořad dne přijde rodina a potažmo tak potřeba vydělávat peníze a když člověk zjistí, že má potenciál vydělávat jinde víc, většinou za tím jde. Další veličinou je vzdělání, čemuž nejde odolat, když má na to jeden buňky - těžko bude chtít být někdo svobodomyslným dlaždičem (míněno pouze v dobrém), když bude mít tři vysoké, nekonečně titulů a pár patentů na obzoru. Tak to se netýká mé osoby, ale stejně, raději jsem profesí tím, avšak současně rozporuji tohle stanovisko tím, že posunovačům stále trochu závidím. Rozbuší se mi srdce, když je vidím…

Musel jsem to probrat tam a zpátky, protože dnešní Ranní káva bude o tom, že jednou v životě se mi přece jen povedlo naplnit si sen a být na chvíli „posunovačem“. V roce 2003 jsem si vymyslel velkou kulturní akci a umístil ji do velkého dopravního sálu Národního technického muzea, který jsem si k tomuto účelu pronajal. Jedním ze vzácných exponátů muzea je prvorepublikový železniční vagón, kterým cestoval i pan prezident Masaryk. Údajně měl v tomto vagonu jet až na Slovensko. Všechno se mi to propojilo a tak jsem objednal Karlovarský symfonický orchestr, který si vedle tohoto prezidentského železničního vozu vytvořil plac a přítomným hrál „Na krásném modrém Dunaji“. Specialitou historického luxusního vagonu je velké okno v čele vozu, nikoliv hledící do stran, ale vpřed. Představil jsem si, že u tohoto okna pan prezident mohl stát a vykloněn „kynout davům“, když projížděl republikou. A tak jsem tohle okno vybral za hlavní scénu celé akce. Odtud se mluvilo k lidem, zde se vše dělo. Mezi aktéry akce byl tehdejší ředitel Národního technického muzea pan Tomáš Kupec, tehdejší ředitel Národního divadla pan Daniel Dvořák, tehdejší ředitel ZOO Praha pan Petr Fejk a mimo dalších osobností tam byla například i paní Vendula Svobodová z Kapky Naděje…

Akce začíná, orchestr hraje, vážené osobnosti připravené za oknem ve vagónu, vůkol hosté a diváci. Než začnu moderovat, přijdu a naskočím na stupínek vozu, tam vpředu, jakoby zboku u velkého okna. Na hlavě mám nádražáckou čepici po dědečkovi a v ruce plácačku a hraju, že posunuji tento vůz směrem mezi lidi, do centra dění této kulturní akce. Blbnu tam takhle pár dlouhých minut a přitom vagon stojí a nic jiného se neděje. Všichni na mne zírají. Jak aktéři akce z vagonu, tak diváci rozprostřeni po celé ploše dopravního sálu Národního technického muzea. Myslí si, že někdo dlouze přemýšlel, jak úvod akce ozvláštnit, ale nebylo za tím nic jiného, než si jednou v životě zkusit být posunovačem.