Jindru potkávám pět let. Nevím, jak se jmenuje dál. Je to bodrý chlap, nad šedesát, sportovec, pohodář. Kdysi jsem jej na ulici improvizačně oslovil s mikrofonem Českého rozhlasu. Natáčel jsem rozhovory na určité téma a on se rozpovídal, až jsem přemýšlel, že ho utnu, poněvadž se zdálo, že jeho vyprávění kupí na sebe pointu na pointu a žádnou nakonec nerozuzlí. Nicméně najednou si všechny jeho myšlenky sedly tam kam patřily a já byl nadšený, jaký protějšek jsem pro rozhlasový rozhovor náhodně našel.

Pokaždé, když se potkáme, zklidním tempo dne a pár minut s Jindrou propovídám. Vždycky v sobě nese nový zážitek nebo příběh a nikdy nelituji, že se jím nechám inspirovat k čemukoliv, co mne v životě čeká. Jednou je to psaní fejetonu, jindy základ pro vyprávění přátelům. A dnes je to základ téhle Ranní kávy. Jindru jsem potkal včera v Plzni v nákupním centru na Borech. Seděl v kavárně obklopen rodinou a přáteli a očividně měl dobrou náladu. Jak mne spatřil, vyběhl za mnou, abychom se pozdravili a on vysvětlil, co tu oslavuje: „Richarde, představ si, že jsem včera šel doma s kávou, zakopnul, všechno šlo k zemi a hrnek se rozbil. Řekl jsem si, že střepy přinášejí štěstí a zašel si koupit los. Seškrabu ho a vidím, že vyhrávám 100.000,- Kč!“ – Nadzdvihnu obočí: „No to je paráda! Gratuluju!“ – Ale Jindra pokračuje: „No a tady si objednám espresso. Jak se servírka blíží, zakopne, tácek jde k zemi a hrnek na padrť! Ona teskní, ale já jí říkám, co se mi včera přihodilo, aby šla ještě dneska koupit los….“ – V tom sebou významně cuknu: „Ty, Jindro, dneska ráno jsem seděl u počítače a psal Ranní kávu a jako vždycky měl vlevo vedle počítače hrnek s kafem a jak jsem byl ponořený do psaní, loktem jsem ho shodil na zem a rozbil…“ – Načež Jindra razantně poradí: „Okamžitě si jdi koupit los!“

Rozloučíme se a já si stoupnu do fronty v obchůdku s tabákem a novinami, pár metrů vzdáleného od kavárny, kde Jindra slavil včerejší výhru. Samozřejmě nevěřím, že bych mohl také vyhrát, ale jako fór by mi to přišlo a když mám chvilku, proč právě tady nepokoušet světské štěstí. Jenomže fronta se nechtěla hnout. Kdosi vpředu pořád cosi vymýšlel: „A ještě tohle, tamto… A ten časopis už přišel? Aha… Takže víte co? Tak nevím…“ – A já rostl a ztrácel trpělivost a otočil se a na los se vykašlal. Hlavním důvodem bylo, že si mne tam přišla vyzvednout rodina, s níž jsem vyrazil nakoupit. Všechno už jsme měli pořízené, vyřízené, tak zbývalo jet domů, ale cosi mi říkalo: „Ten los, co když na tebe taky čeká výhra?“ – Otočím se ke stánku s novinami a fronta nikoliv menší. A tak ten čas, co bychom čekali v zástupu zákazníků věnujeme společnému posezení v kavárně. Jen my tři a popovídání o životě, co je u koho nového…

Pořád si doma navzájem povídáme, když nejsme spolu, píšeme si, voláme si. Na kafe taky spolu chodíme. Ale teď jsme to v plánu neměli, byl jsem navíc utahanej, nevyspalej, těšící se domů. Ale my si najednou začali povídat o dost důležitých věcech. O tom, jak svým rodičům dvacet let radím, jak se mají starat o své zdraví a jak jim tím musím jít na nervy. Jedna káva a popovídání nad ní a já přehodnotil svoje chování k rodičům, kdy mi došlo, že jim donekonečna nemohu doporučovat, co je pro ně dobré, zda tyhle lázně, tady ty masáže, tato strava, tohle pití. Strach o ně mne neomlouvá, protože klid je možná zdravější, než chronická nervozita z doporučování životního stylu, na nějž máme rozdílné pohledy.

Cestou domů cítím, jak se mi ulevilo. Únava po minulých vypjatých pracovních dnech rázem pryč. Jako bych vyhrál hlavní výhru. Asi fakt střepy přinášejí štěstí.