Něco je tak nepravděpodobné, že ani člověka nenapadne, že by se to mohlo stát. Když se ale taková situace nachýlí a člověk si uvědomí, že stát se může všechno, to ono konkrétní přesto zavrhne, protože by si na to nevsadil ani jedna k miliónu. A pak ho život mile překvapí…

V Riegrově ulici v Plzni stála u výlohy cestovní kanceláře kamarádka Jarka Hašková. Akorát bylo na spadnutí léto 2005 a ona spekulovala, kam vyrazí za exotikou. Jarku znám od roku 1995, kdy byla ještě ředitelkou Hotelu Škoda. Hodně jsem s ní zažil při různých kulturních akcích a vážil si i našeho mimopracovního kamarádství, kdy se naše rodiny navštěvovali. Znala tedy dobře můj smysl pro humor… Přistoupím a vyruším ji z čtení nabídek pobytů v Egyptě: „Tak hlavně si nevyber Itálii, protože bych tě tam nechtěl potkat! Víš, že mám rád klidnou dovolenou a tebe potkat by znamenalo prohýřit večery, zatímco já jsem abstinent a i na dovolené chodím spát se slepicemi!“ – „Ahoj Richarde! Takže vy jedete letos do Itálie?“ – Zareagovala Jarka, která hned pochopila, že vše, co říkám, ač s vážnou tváří, myslím obráceně. Tedy věděla moc dobře, že ji mám rád, že bych klidně každého večera na dovolené s rodinou a také s ní zašel na sklenku…“ – A tak s pokrčenými rameny naznačí: „Škoda! Letos bych chtěla někam hodně jižně, Egypt nebo něco tak nějak! Tak to dovolené fakt nepropojíme…“ - Za pár dnů balíme kufry a razíme na Benátky. Och, ale prší a zataženo má být delší čas. Ohneme to vlevo do Chorvatska na Istrii, ale tam taky pod mrakem. Přišlápnu plyn a sundám z něj nohu až po dalších mnoha stech kilometrech. Ostatně v Brele na Makarské riviéře jsme ještě nebyli…

Apartmán jsme si našli nahoře na skále s překrásným výhledem na moře. Hlavně večer to byla paráda. Něco mne ale lákalo sejít po dlouhých schodech dolů a projít se podél moře. Rodina procházky miluje a přestože tušila, že mi jde o to ne se jen procházet, ale mít důvod při procházce najít útulný bar při břehu moře, kde si dám kafe a sklenku vína, odkývala mi záměr něco zdravého pro tělo udělat. Už byla tma, ujdeme dva kilometry a naproti jde lázeňským krokem Jarka Hašková! Od téhle chvíle nebylo večera, kdybychom společně neposeděli v baru při břehu moře, nevyprávěli si o životě, nesmáli se a netěšili se z našeho nečekaného setkání. Prý ji nakonec kamarádka přesvědčila na zájezd na Makarskou, ale ta na poslední chvíli jet nemohla... A vzpomínala prý i na nás, že jsme kdesi v Itálii naproti přes Jaderské moře. Fór je v tom, že nás náhody mohly přiblížit až těsně k sobě a nemuseli jsme však o sobě vědět. Stačilo vyjít na procházku o chvíli dřív nebo později a mezi tisíci turisty bychom se nepotkali.

A ještě mi vytanula na mysl jedna příhoda. Když se v roce 1963 zamiloval můj táta do maminky a ta ze Sokolovska, kde pracovala jako začínající učitelka na „umístěnku“, odjela domů do Orlických hor do vesničky Bořitov, tesknící táta vyrazil vlakem za ní. I vyšlápne od železniční zastávky Těchonín kopec k Bořitavě, kde o časném ránu pusto prázdno. Jen jakýsi strejc jde spící vesničkou. I zeptá se ho: „Dobrý den! Nevíte, kde tu bydlí Olga Špinlerová?“ – Muž se zamyslí: „Pojďte se mnou, ukážu vám…“ – A zavede ho přímo do chalupy, neboť je Olžin táta. Od té chvíle se tihle chlapi měli rádi a vždy se ctili.

Jej! A další příhoda z ranku krásných náhod se mi vybavila! Kamarád Petr, navrátivší se z dovolené u moře, kouká na ještě neodpojený přívěs s naloženou jachtou. Drbe se na bradě a sní o jachtě nové, delší a hezčí. Přece jen se už ledacos na moři naučil a rád by se dal od břehu dál. Rozhodnuto – zítra podám inzerát a tuhle jachtu prodám! Nemohl dospat, časně vstal a než napsal text inzerátu, zvoní telefon: „Haló, já bych tu jachtu koupil!“ – Petr se chytne za hlavu: „Mám halucinace? Vždyť jsem ten inzerát ani nedopsal, natož podal?! Odkud víte, že prodávám jachtu?!“ – Ani zájemce o jachtu není bez údivu: „Tady to čtu v časopise napsané…“ – Slovo dá slovo a po chvíli se všechno ozřejmí. Před třemi roky Petr prodával svou první jachtičku, aby si mohl koupit tu současnou. Inzerát dal do specializovaného časopisu a loď poté prodal. Ten pán, co volal dnes, chtěl vzít do ruky aktuální vydání tohoto časopisu, ale omylem vzal tři roky staré a netuše, že inzerát je pasé, zavolal Petra, majíc zájem o jachtu předešlou. Trefil se ale do okamžiku, kdy chtěl Petr napsat inzerát, že prodává současnou jachtu a tak si Petr myslel, že mu na dálku četl myšlenky a vyšší moc mu vnukla i telefonní číslo. Když už ale měl dotyčného pána „na drátě“ popsal mu svou jachtičku a ten si ještě toho dne pro ni přijel…

Jejda! A ještě mne napadá další krásná náhoda, ale už jsem při té dnešní "Ranní kávě" moc dlouhý, tak víte co, nechám to na zítra. To se rozepíšu o daru pro Billa Clintona, který jsem v roce 2001 vymyslel a nechal vyrobit ve sklárně Moser, abych si pak lámal hlavu, jak mu ho předat. Do Ameriky jsem ale nemusel, vše vyřešila náhoda a dobrá vůle pana prezidenta Václava Havla…