Noblesa je věc nemající nic společného s luxusem, přestože je velmi nečastá a potažmo tak luxusní. Noblesa není okázalost. Noblesa je něco překrásného a pořád ještě normálního. Noblesní může být člověk, ale i kavárna. Já mám třeba za noblesní místo k pracovním schůzkám v Praze kavárnu Slávia. Od roku 1997 sem chodím vychutnávat pohled přes Vltavu na Hrad. Když přijede jeden z Plzně do Prahy, nepozve obchodní protějšek na kafe do kavárny na sídlišti v Modřanech, ale někam, kde to má noblesu. Někdy se bohužel stane, že dotyčný protějšek k jednání noblesu nemá. Pozval jsem marketingového šéfa jedné věhlasné firmy na kafe do Slávie a on se kasal, že příště zve on. Za půl roku se ozve: „Zvu tě na snídani do Slávie!“ – Přijedu a společně nad pracovními tématy debužírujeme. Kafíčko, štrůdlík a nevynechali jsme ani vynikající párečky s čerstvým křenem. Při placení ale ouha. Můj obchodní protějšek marně hledal peněženku, že ji nechal asi v kanceláři. Mávnu rukou a zaplatím. Za půl roku se stane to samé. Zaplatím, ale mám podezření, že zvaní na snídani je účelové, že takhle pozve každý den někoho a snídá jako král celý rok zdarma. Za další půl rok opět pozvání. Nyní si objednám jen kafe. Zarazí se, ale i tak si hned objedná první poslední, aby záhy prošacoval kapsy: „Jéjda, já zapomněl peněženku…“ – Když tu i já se udivím: „Jejda, já taky…!“ – Vytřeští zrak: „Co budeme dělat? Já to mám do kanceláře pět minut?“ – „Nevím. Já to mám do Plzně hodinu…“ – A konečně přece jen nějaké peníze objevuji: „Paráda, našel jsem v kapse padesátku! Pane vrchní, platím aspoň to kafe!“ – Zvednu se a zalituji, že ve vzduchu visí nechtěná procházka do kanceláře a zpět…