Každé město má tu svou kavárnu. V Plzni se stylovou noblesou pyšní Měšťanská beseda. Pro mne je krásná neutuchající funkčností a naprosto samozřejmým provozem. Když se někde otevře nová kavárna, super moderní, jakkoliv interiérově zajímavá, mnohdy bývá otázkou let, než ji dojde dech zcela nebo než zaklepe na dveře architektonická přeměna. Mám rád všechny kavárny, ty i ty, ale jak léta pádí, stále víc mi vyčnívají mezi všemi ty „nesmrtelné“. V tomhle smyslu nejvýraznější - je pro mne pražská kavárna Slávia…

Chodil jsem kolem ní počátkem devadesátých let často a ona, čekající na rekonstrukci, byla zavřená. Ve Slávii se scházely známé osobnosti, ale to byl jen jeden z mnoha pilířů její atmosféry. Z jedné strany výhled na Národní divadlo a z druhé jeden z nejkrásnějších na světě – přes Vltavu na Pražský hrad. Od devadesátého roku mám rozprostřen pracovní život hlavně mezi Plzeň a Prahu a jak jsem po Národní třídě chodíval kolem zavřené Slávie a slýchal: „Tady se dělo to a tamto…“ – Podvědomě jsem do sebe asi ukládal touhu právě tady jednou uspořádat nějakou ze svých akcí. Jenže to by se jednoho krásného dne musela kavárna Slávia otevřít. A protože, když ten den v listopadu 1997 přišel, se tradovalo, že tato kavárna jen tak není k pronájmu, že jejím charakterem je „sloužit denně veřejnosti“, nebylo snadné po slavnostním otevření právě tady uspořádat svou soukromou akci a Slávii si „pronajmout pro sebe“.

Jakmile jsem se dověděl, že se koná slavnostní otevírací akce Slávie, začal jsem jednat s majitelem objektu, což tehdy byla jedna velká obchodní společnost. Nasliboval jsem hory doly, které jsem následně vykonal – a odměnou mi bylo, že krátce po oficiálním otevření Slávie se konalo ještě jedno neoficiální – to po mém stylu. Kavárnu Slávia jsem si pronajal 25. 11. 1997 a pozval na 70 báječných hostů z oblasti byznysu, kumštu a charity. Akci jsem si sám moderoval a patřičně užil. Letos je to 20 let a za ty roky nespočítám, kolikrát jsem byl ve Slávii jako host, kolik jednání jsem zde absolvoval, kolik věcí s obchodními partnery dohodl právě tady.

Dávno je tu jiný majitel. Změnila se taky velká část personálu, ale přesto, když přijdu, se vždycky někdo najde, kdo mne pozdraví jako starého známého. Jedna ze servírek si nemohla nevšimnout, že při jednáních ve Slávii mluvím hlavně „o ceně Ď“, kterou každoročně s rodinou připravuji ve spolupráci s Národním divadlem. Nevydržela a zeptala se: „Mohla bych tam být?!“ – A my ji nadšeně pozvali. Ve Slávii jsem dojednal spolupráci ceny Ď s Rotary klubem, upevnil sponzorský vztah s řadu firem, pozval jsem tu na kávu kamarády a hlavně moje rodiče. Kavárna Slávia se pro mne stala středem Prahy a nenápadně se mi dostala pod kůži a do žil. V roce 2014 jsem si část kavárny opět pronajal a to pro přípitek po finále ceny Ď a pozval sem 150 hlavních aktérů akce a tak právě tady natáčela Česká televize rozhovory o ceně Ď.

Šrumec v kavárně přináší každodenně tisíce zajímavých okamžiků a tak moje srdeční propojení s touto kavárnou nemůže být z jejího pohledu patrné. O to ale nejde. V tom spočívá svoboda. Není tu nejlevněji, nejsem oficiálním partnerem kavárny, nic nemám z jejího propagování. Vše co činím, cítím a myslím si, je dobrovolné. A asi proto sem chodím tak rád. Na jedné straně si tu mezi tisíci hosty připadám anonymně a současně se nezbavím dojmu, že jsem doma. A kdykoliv jdu na záchod, tam dozadu a vlevo míjím stůl pod obrazem „Piják absintu“, vzpomenu na cedulku „REZERVE“, která jasně říkala: „Ve Slávii je místo pro každého všude, ale tady sedává pan prezident Havel.“ – Jednou jsem ho tam i spatřil. Kavárna narvaná lidmi, kteří ani netušili, že za rohem sedí prezident.

Vůně kávy a pár lidí u toho, to je debata o životě. Jsou prostě kavárny, kde člověk nabere inspiraci. Při hektickém dni káva zpomalí, až zastaví spěch. Vlastně nevím, jestli mi káva chutná víc než mne baví u ní probírat všechno to, co patří k životu nebo k práci. Vím ale, že i když mám rád desítky kaváren po ČR i mimo republiku, nejvíc mne to baví ve Slávii. To ale neznamená, že byste tam zítra museli běžet… Každý potřebuje něco jiného a tu svou kavárnu má třeba někde jinde. Já si ale vážím toho, že když do Slávie vstoupím, tak už to postačí, abych měl radost…