Několik posledních „Ranních káv“ jsem chytl slinu z jednoho příběhu přejít do dalšího a dalšího. Pokaždé mi jedno nadhodilo druhé a dneska jsem téhle šňůře asociací podlehl opět. Sednu k šálku kávy a říkám si: „Včera jsem psal o kavárně Slávia a před očima vidím, jak jedním z hostů akce byla herečka Ljuba Krbová, o níž jsem ale také psal před pár dny v souvislosti s darem pro Billa Clintona. Někdo si možná řekne: „Tak on zve na svoje akce slavné tváře, aby se vedle nich mohl blejsknout…“ – Na což bych odpověděl: „Ne za každou cenu. Vlastně cíleně nikoho slavného nevyhledávám. V životě nerozlišuji lidi na slavné a neslavné a cílím na ty, s nimiž si rozumím. Když si padnu do oka se servírkou, pozvu třeba ji na akci, protože někde v sobě vím, že má o náš svět zájem a někde jinde v životě, třeba dobrým pocitem, se to uhledá. Když život do cesty postaví slavnou tvář, neobtěžuji ji, pokud sama ke mně neudělá krok… To je pak jiná:)

Jak se stalo, že jsem na akce Mecenáš klubu zval i herečku Ljubu Krbovou? Kdysi jsem jí slíbil, že nezůstanu nic dlužen a klobásu, kterou mi zaplatila, odčiním vším z mé strany dobrým – budoucím. No a to jsem splnil…

V létě 1990 jsme byli s Markem rádi za každou příležitost s naším autorským divadlem „Naši přátelé“ vydělat korunu. A často se nechali zlákat i nízkým honorářem podepřeným větou: „Aspoň se tam ukážete, někdo si vás všimne a máte další kšeft!“ – Neboli větou, která stručně zněla: „Uděláte si kontakty…“ – Bylo nám jedenadvacet, dělali jsme, co nás nadmíru bavilo, proč tedy nevzít za pár korun výlet na městskou slavnost v rakouském Grazu? Jel nás tam celý autobus a my s Markem vystupovali s „levitací člověka“ a dalšími srandičkami. Celým programem slovem v perfektní němčině provázela mladá a krásná moderátorka a herečka z Prahy paní Ljuba Krbová. Vzpomenu si, že červené víno měli v Grazu skvělé, ale nevzpomenu, jak a kdo nás s Ljubou seznámil. Asi to vyplynulo a my si nějak v průběhu celého dne povídali, z čehož přišla nabídka: „Tak kluci, jestli chcete, nemusíte čekat do večera na společný autobus, já vás do Prahy hodím autem…“

Takovou příležitost jsme odmítnout nemohli a moc rádi si přisedli do bílého kupátka Škoda Rapid. Honorář byl teprve na cestě kdesi přes banky a my s Markem bez koruny a šilinku - měli plné právo nahlas vyslovit známé rčení: „Mám hlad jak herec!“ – Ale mlčeli jsme. Ljuba se nám líbila a hezky vyprávěla o životě, herectví, moderování a všem, co nás zajímalo. Fascinovala přirozeností, normálností a pohodou. Když už novotou vonící Rapid svištěl po dálnici od Brna na Prahu, zeptá se: „Nemáte hlad?“ – Naprázdno polkneme, ona se usměje, dá blinkr a za chvíli stojí u okénka kiosku a objednává nám klobásy. Bráníme se: „Ale kdy vám to vrátíme? Musíte nám dát kontakt…“ – Avšak krásná herečka, zvyklá jen tak na počkání chlapům nedávat telefonní číslo, mávne rukou: „Třeba se někdy v životě ještě potkáme…“

V roce 1994 se nám oproti letům zpět už ekonomicky dařilo skvěle. Marek byl producentem prvních ročníků cen Thálie a já provozoval obchodní činnost, takže bylo z čeho naše divadlo dotovat. A zbývalo i na dovolené. Toho roku jsme se v září s Markem a partnerkami vypravili na Mallorku a já s Jitkou, nedočkavý září, vyrazil na malou ochutnávku lenošení už v červnu do Chorvatska. A tam ve městě Poreč, takhle večer, jdouc kamennou uličkou nad mořem, spatřím nad velkou pizzou sedící Ljubu Krbovou!“ – Otočím se k Jitce: „Hele, to je ta, které dlužím 4 roky za klobásu!“ – A cpu se na terásku restaurace, chtíc někdejší hostitelku na něco pozvat. Má však doprovod a ráda by zůstala v nerušeném kruhu dovolenkové situace. Pouze se přátelsky pozdravíme a můj klobásový dluh trvá další roky…

Poté, co se naše pracovní cesty s Markem na počátku roku 1997 v dobrém rozešly a já založil „Mecenáš klub“, jsem se vlastně skrze tento klub stal sponzorem „udílení cen Asociace českých kameramanů“ a to prostřednictvím zajištění „křišťálové ceny nazvané Uznání Jaroslava Kučery“. Vše se odehrávalo 21. února 1998 v kině Lucerna v Praze. Večer moderovala paní Marie Tomsová, která mne v určitou chvíli vyzvala, abych byl přítomen předání této ceny a cosi k tomu jménem Mecenáš klubu řekl. Kino bylo narvané kameramany, režiséry a vůbec všemi od filmu. Netušil jsem, že je mezi diváky i paní Ljuba Krbová, která mne pak na rautu zatahala za rukáv…

Moc jsem ji chtěl na něco pozvat, ale všechno tu bylo pro účastníky akce gratis. I dostal jsem nápad: „Tak víte co?! Já vás budu zvát na akce Mecenáš klubu, které na svůj účet zajišťuji já, když se tady na něj tak ptáte – cože to vlastně je za klub…“ – Ona kývla a bylo. Ovšem trefit se do volného večera žádané herečky nebylo snadné. Každý měsíc jsem organizoval cirka dvě akce Mecenáš klubu a nic. Až to konečně dopadlo 18. listopadu 1998! To si Mecenáš klub pronajal Klub kavárny Slávia, tam dole v suterénu… Posláním akce bylo seznámit byznysmeny s Hereckou asociací, jíž tu reprezentoval pan Jan Teplý. Mezi hosty nescházela ani herečka paní Jiřina Jirásková, prezident Asociace českých kameramanů pan Josef Hanuš (například natočil Slunce, seno, jahody..). Kromě jímavých popovídání s těmito osobnostmi, jsem jako moderátor akce všem představil i paní Ljubu Krbovou a svěřil se, že jí 8 let dlužím klobásu, k čemuž jsem dobarvil i celý příběh tohoto dluhu. A pak jen řeknu: „Otevírám raut a jako první k němu vedu paní Krbovou, abych dluh splatil před zraky paní Jiráskové, pana Teplého a dalších vzácných hostů….

Dokud Mecenáš klub ve své původní verzi fungoval, čas od času na jeho akce paní Krbová zavítala. Dnes je to zase řádka let, co jsme se neviděli, ale třeba nám život opět někde přinese setkání, ale pokud ne, nevadí – vždyť stačí, že o sobě lidi vědí, drží si palce, nic si nedluží a kdyby bylo třeba a někomu kručelo v žaludku, zase jeden druhého pozve minimálně na klobásu.