Dva dny před Štědrým dnem po všech posledních pracovních shonech roku 2016 směřuji s rodinou na chalupu v Pošumaví… Reflektory v zatáčkách prošpikují křoviska a k zemi padající větvoví starých jabloní, z poza nichž často vyskakují srnky. Protější vůz zabliká. Zpomalím a vzápětí vím proč. Při kraji cesty leží srnka se zlámanýma nohama. Zastavím a volám 158, abych někomu, kdo je zvyklý přijímat ty nejhorší zvěsti světa lidí řekl: „Tady kousek od Nepomuku leží poražená srnka, hlavu má nahoru a žije, co mám udělat?“ – Čekal jsem všechno možné, ale asi ne opravdu dojemnou lidskou reakci: „Chudinka! Zavoláme nejbližšího hospodáře…“ – A bylo vyřízeno. Pro mne vlastně nikoliv, neboť se mi vracela v paměti intonace sloužícího policisty, vyjadřující, byť stručně, ale přesto skutečnou sounáležitost s trpící srnkou. Až tak hluboce lidskou reakci jsem na čísle 158, kde se nonstop nahlašují násilnosti a jiné tragédie, ve vztahu ke zvířeti, nečekal. Asi proto ve mně tahle událost zůstala…

Donutilo mne to přemýšlet o lidech, kteří se dnes a denně setkávají s neštěstím a přesto, se z jejich vnímání světa nestala rutina. Stále v sobě nosí cit a jsou ve svém projevu nestrojeně lidští. Nebýt z nebe spadlého přemýšlení o téhle schopnosti nepodlehnout profesní rutině, nevzpomněl bych pradávné smutné historky, o níž jsem snad nikdy za posledních 40 let nemluvil. Co nemluvil, jako bych o ní nevěděl a nikdy bych si na ni jen tak sám o sobě neměl důvod vzpomenout. Ale dneska se mi vybavila…

V Kynšperku nad Ohří jsem si na dvoře u dědy skřípnul nohu do vrat. Táta mne odvezl do nemocnice – asi do Sokolova. Byli jsme ale v pořadí. Před námi oživovali chlapce, který utonul v Ohři. Bohužel marně. Jeho otci dávali uklidňovací prášky… A moje skřípnutá noha rázem byla něco šíleně nedůležitého, až se táta chytal za vousatou bradu, že bude otravovat s blbostí. Nicméně za chvíli se nás ujme týž doktor, který před chvílí neúspěšně oživoval utonulého chlapce a o mou nohu se postaral, jako o největší problém na světě. Pamatuji si, jak můj táta žasl, jak mu kontrast neštěstí a naší malichernosti, bil do očí a o to víc nechápal, kde bral pan doktor sílu být tak milý a empatický.

Včera jsem byl na kávě s kamarádem. Je to lékař. Byl unavený. Zemřel mu na oddělení mladý člověk. Dávno do svého nejhlubšího nitra nemůže pouštět neštěstí pacientů, ale bylo vidět, jak v něm tahle dnešní profesní prohra lidsky leží. Pak najednou koukne na moji tvář: „Tebe bolí zub!“ Máš to teda hezky nateklý!“ – A už nedá jinak, než se mi podívá na dáseň a vymýšlí, jak pomoct. Zírám a nechápu, jak můj obyčejný, život neohrožující zub, mu najednou leží na srdci. Ano, jsme kamarádi, ale tohle je přece blbost proti jeho dnešní prohře na nemocničním oddělení, kde působí.

A tak o tom všem přemýšlím a vybavují se mi další a další příhody, příběhy a historky. Všechny potvrzují, že je hodně těch, kteří i přes milion prožitých smutných situací jsou do těch dalších nových stále nově a nově nabití energií dávat druhým naději, třebaže obyčejným slovem, nenápadnou intonací nebo jen pohledem očí. A to je moc fajn.