Lea. Kamarád Marek ji potkal ve Vídni. Ona pak za ním přijela do Prahy. Vyzvedli jsme ji na letišti a ani se nedivila, že ji nevítá Marek sám. Byli jsme tak sehraní kamarádi, že od prvního pohledu na nás bylo jasné, že k sobě stran lumpáren patříme. Navíc jsme oba odmalinka šíleli z krásy žen a když mi Marek zaujatě líčil, jak potkal ve Vídni v jakémsi divadelním domě, kde provozovali alternativní divadlo, krásnou Rakušanku, nemohl jsem odmítnout pozvání na tah Prahou, při němž jí chtěl naši Matičku představit. Stalo se to někdy z kraje devadesátých let…

Lea byla v Praze prvně. A česky nerozuměla ni slova. Moc jí záleželo na tom, aby všude dobře působila a za vše správně poděkovala. Ovšem na prvním místě se chtěla naučit pozdrav. Koukneme s Markem na sebe a oba najednou spontánně s perfektní artikulací pomalu řekneme místo „Dobrý den!“ – Něco veselejšího: „Ty blbečku!“

Za chvíli vstupujeme do první kavárny a ona hned od dveří volá na pana vrchního: „Ty blbečku!“ – Ten zrudne a nasupí se. Lea zatřese hlavou, jakože nechápe jeho reakci. Vysvětlíme, že u nás je normální, že se lidi zlobí, když je někdo pozdraví…

Dva dny ustojíme podezírání Ley, že s oním pozdravením, není něco v pořádku. Pak se přiznáme a Lea se celý další den jen směje, jak nám naletěla. A táhne nás na všechna ta místa, kde hlasitě zdravila: „Ty blbečku!“ – Aby všem číšníkům vysvětlila, že v tom byla nevině. A ti se smáli, Lea se smála a nakonec jsme se smáli i my dva s Markem. A přitom stačí taková drobnost. Být chvíli lump…

No jo, ale on je lump a lump. Někdy rošťárna sedne a k životu patří jako sůl. Jindy je to na hraně a člověk málem dostane po papuli. Když na trh přišly první kasry (obranný sprej), jeden jsem si koupil. Toho času jsme s Markem hrávali naše autorské divadlo „Naši přátelé“ a já po představeních jezdíval nočními vlaky z Prahy do Plzně. Jednou, to jsme hráli v Ládví v Divadle Jiskra, jsme po představení zašli na večeři do vyhlášené restaurace, jejíž jméno už nevím, ale nacházela se v rohovém domě na rušné křižovatce, kousek od divadla. Nu a já se Markovi pochlubil kasrem a on hned: „Ty myslíš, že to funguje?!“ – Načež si dáme sklenku vína, hecujeme se a vsadíme se a nemajíc s kasrem zkušenosti, jen tak drobet stříkneme pod náš stůl s tím, že Marek tvrdí, že se tam klidně nadechne a já zase, že to nezvládne. Takže to zmačknu… a za pár vteřin je celý lokál na ulici!

Všichni pšíkají, smrkají a nadávají na neznámého blbečka, který to způsobil. Jen my dva s Markem mlčíme. Pan vrchní nás znal dobře – často jsme zavítali na večeři. Došlo mu, že pořád šprýmujeme a rovnou se na nás obrátil: „Nebyli jste to vy dva?!“ – My kývli a to rozjelo smršť nadávek od ostatních. Nejjemnější zněla „ty blbečku“! – Postupně se všichni vrátili do restaurace a my, jako spráskaní psi, mající z ostudy kabát, nevěděli, co teď. Koukneme na sebe a jdeme dovnitř…

„Dámy a pánové! Já jsem Richard a tohle je můj kamarád Marek! Omlouváme se za tu blbost a každého zveme na panáka!“ – Chvíli ticho, pak ještě nějaká občasná nadávka, ale nakonec se každý zvedl a šel s námi k baru a připil si. Té noci se nezavíralo se zavírací dobou. Všichni, celá sestava hostů, jak jsme tam byli, jsme to táhli v té nejlepší kamarádské atmosféře. Ti, co nám původně nejvíc nadávali, nás plácali po ramenech: „Teda kluci, s váma je sranda!“ – A protože tam byly i ženy, tak my jim recitovali básničky… A to nejen naše! Marek vždycky miloval a moc dobře měl najetého Václava Hraběte…

Byl to prostě krásný večer, na který se nezapomíná, ale nic to nesnižuje na odpovědnosti za naší lumpárnu, která už byla nad rámec. Jde o to se ponaučit a chyby podruhé nedělat. To by už taky nebyla klukovská lumpárna, ale úmysl… A člověk by fakt byl právem označován za blbečka.