Měl jsem období, kdy jsem psal básničky. Miloval jsem Jitku asi víc, než člověk stihne dýchat. Pak i kluk, který se nerad učil ve škole básničky zpaměti, nesnášel básníky, že je vůbec napadlo cosi psát, aby se on to musel učit akorát – najednou musel tužku do ruky vzít a o sny se rozdělit.

No, sepsal jsem toho tuny. Nedávno jsem většinou toho zatopil v krbu. Ale něco jsem si nechal. Ne pro obsah básniček, ale pro to, že jsem tehdy do nich obul svou duši jako do botiček, na což jsem přišel až dneska. Tehdy, v devadesátých letech, jsem nedbal toho, že jde o ventil zamilované duše a myslel si, že to skutečně básničky jsou a natvrdo je suverénně recitoval na veřejnosti před stovkami a stovkami diváků, přicházejících na autorské divadlo „Naši přátelé“, které jsem provozoval s kamarádem Markem. Bavilo mne něco napsat a druhý den koukat do očí těm, kteří si to vyslechli. Když tleskali málo, víc jsem básničku neopakoval. Ale tahle měla úspěch vždycky:

OKNO

Večer jsem otevřel okno
vál teplý vánek
uslyšel jsem šustit vycházející slunce
Že byl večer?
To opravdu nemohlo šustit slunce
No tak třeba měsíc
Ne to je omletý
Dejme tomu tvoje sukně
zašustila, sjela a mrkla smutně
Úžasem mi spadla brada
Koukej od mojí paní mazat
řekla sukně
vždyť ty boky nejsou bradla

Ležela pak v koutě až do rána
Nikdo si jí…
ani já
ani ty
Nikdo si jí…
i když jsme byli nahatí
Nikdo si jí…

Večer jsem otevřel okno
v paměti bude do konce života
jeho dobrá
dobrota.

A tuhle básničku jsem přednesl jen jednou (ale mám ji radši než tu předešlou):

ŽENY

Nepoznám asi všechny ženy
a jim to nevadí
Nepoznám všechny krásy světa
a jim je to putna
Tak mi zbývá radovat se z toho
co jsem zažil
viděl jsem
cítil jsem
konal jsem
a až nebudu
a až nebudem
a až nic nebude
a až vůbec nic
a ani to nic
bude mi líto těch žen.

Pak za mnou kdosi přišel a řekl mi, že jsem samorost a díku tomu jsem ihned napsal:

SAMOROST

Samorost
sám sobě pro štěstí
jiným pro zlost…
Buď si třeba samorost
pro všechny
místa dost…

A zítra už o básničkách psát nebudu, přestože jich mám v šanonu stovek zásobu.
Jsou to jen boty kroků naší duše, kdy netuše, bez retuše, saháme do botníku pro kuše
mířící tam, kam nevidíme. Co s tím? Uvidíme…
Ale zítra budu psát fakt rád o něčem jiném. Co takhle o sekané?