Babička Růženka měla dvě dcery. Hanku a Olgu. Ta druhá je moje maminka. Obě uměly vynikající sekanou a bylo jedno, u které jsem se jí ládoval. Domácí sekaná, v pekáči pečená a poté v zataženém tuku posazená, chlebem vymazávaným – byla lahoda pohoda. Kůrka sekané křupala, kořením se mysl chvěla. Příroda to tak chtěla…

…nebo nechtěla? Šel čas a moje maminka začala do sekané přidávat zdravější ingredience. Postupně přestala sahat do kredence a stále víc nosila cosi ze zahrady. Tu kopřivy, to jiné potravinové „omyly“. Nejdřív jsem jásal, jak umí dodržet chuťový i pocitový ráz, nehledě na to, že vše bylo složitější a pečení nešlo snáz. Pak se cosi v ingrediencích přehouplo přes pomyslnou laťku, sekaná byla fakt zdravá, dávno ne však ta pravá. Poznalo se to podle toho, že zatímco u tety Hanky jsem dokázal spořádat celý pekáč, tak u maminky jsem zdvořilostně ochutnal plátek a říkal: „Nač jsi toho tolik napekla, nač?!“

Tak a teď na obranu maminky vysvětlím, že sám jsem byl tím, kdo jí kázal, aby tátovi na dietu vařila zdravě. A když se snaží právě, já hravě, dám vale její stravě.

Nepřijde to na mysl hned, trvá to pár let a pak je to tu: „Maminko! Sekanou, aby byla sekaná, musíme i nadále dělat nezdravou, pak dostaneme chuť pravou…“ – Jen je třeba ji nejíst denně. Až budeme chtít mít jídlo zdravé, uvařme ho z ranku zdravých jídel, to pak chutná, jak bych to chtěl…“

Ono je to tak asi v životě se vším. Vůbec nemusí jít o jídlo. Něco existuje a my to máme tendenci předělávat. Bouráme staré baráky a do nových instalujeme repliky starých zdí. Nosíme hodinky a koukáme se do mobilu, abychom věděli, jak čas pokročil. Nemáme čas a přitom čteme tyhle řádky, jakože nevíme co s časem…