Do roku 1994 jsem o něm leda tušil. S Jitkou jsme si udělali výlet do Lužan na zámek. Bylo zavřeno, ale jakýsi pán nás provedl. Asi se mu Jitka líbila a mně se líbilo, že jsem poznal místo, které je jen kousek od Plzně, vypadá nenápadně a přitom tady žil a pracoval jeden z největších Lidí. Zahryzlo se mi to všechno pod kůži. Jeho pracovitost, dálkovidění, genialita a úspěch kombinovaný schopností podělit se o něj. Snad největší mecenáš všech dob v našich končinách, žil právě tady…

Fascinovala mne roura vedoucí z patra na chodbě ven, jíž pan Hlávka vhazoval drobné žebrákům, aby se nemusel zdražovat chůzí po schodech dolů. Sám rouru naprojektoval a užíval. Jestli je historka s Jaroslavem Vrchlickým pravdivá – nevím. Prý měl za Hlávkou přijet na zámek a ten si ho pro prostý šat spletl s žebrákem a poslal mu rourou drobné. Vím ale, že to všechno živě vidím. Jeďte se podívat na zámek do Lužan. Nemůžete znát Karlštejn, Hrad, Národní muzeum, Národní divadlo a další pamětihodnosti a neznat místo, kde žila osobnost: „Josef Hlávka.“ - Miluji okamžiky, kdy se setkám s téměř nesmrtelností, když myšlenka Člověka překročí práh staletí a žije dál, kdy vůle Člověka funguje a přenáší se, jako by žil. To všechno pan Josef Hlávka dokázal.

Koukáte se do očí takovému člověku, vymalovanému na obrazu. Mají tam takový. Jako by stále mluvil, aniž má ústa otevřená. Víte, že žijete v moderní době, daleké jeho znalostem. Víte, že by neuměl vzít do ruky dálkový ovladač na televizi a v téže chvíli stejně tak dobře víte, že mu nesaháte ani po kotníky ve znalostech matematiky, fyziky, chemie, statiky, logistiky, architektury a designu… A už vůbec v důslednosti, nadhledu, tvořivosti a možná bezchybnosti…

Jste tam a žasnete. Tenhle chlap Josef Hlávka vás učaroval. Víte, že nešlo jinak, než sem přijet. Že patří do vašeho života, přestože dávno zesnul. A lapáte po dechu, když zjistíte, že jeho vůle žije dál, že překonala všechny režimy až dodnes. Že stále funguje Nadání Josefa, Marie a Zdenky Hlávkových. Přičemž toto sídlo bylo tímhle výjimečným Člověkem zakoupeno už v roce 1886. No byla to síla, tam jen tak přijet a všechno tohle do sebe vstřebat. Zpětně si říkám, že šlo o nejrozhodnější moment mého profesního života, poněvadž dosud jsem byl showman milující propojování kultury a byznysu, ale od návštěvy v Lužanech ve mně zůstal i pojem „mecenáš“ a to určitě ovlivnilo i po čase vznik „Mecenáš klubu“ a v dalším sledu vznik „ceny Ď“ a můj vztah k charitě.

Zhruba po dvaceti letech jsem se do Lužan vrátil. Mezitím jsem nosil pana Hlávku v srdci a rozkoukával se kolem sebe, kdo se mu z dnešních podnikatelů podobá. O takových mluvím jako o „malých Hlávcích“, myslíc tím velkou poklonu, že je připodobňuji takové osobnosti. A najednou mne externí spolupráce s rozhlasem zavála s mikrofonem v ruce opět do Lužan a já se na zámku dostal přímo do rekonstruovaného bytu pana Josefa Hlávky. S radostí jsem zíral, jak citlivě rekonstrukce proběhla, jak je byt autentický. A měl u toho pocit, že někde za rohem, ve vedlejší místnosti pan Hlávka skutečně je. A zpytoval svědomí, jestli si ho až moc často neberu jako vzor do úst. Jenže svět je tak nastavený a za to nemohu. Jedni jsou úžasní – to byl on, a druzí jsou v úžasu – to jsem já.

Až přijedete do Lužan na zámek a navštívíte krásně restaurovaný byt pana Hlávky, věřím, že na vás dýchne pocit, že tu pořád ještě žije…