V roce 2005 jsem dostal příležitost provázet Zlínskými festivalovými minutami na obrazovce České televize. „Zlínfest“ bývá považován za největší dětský filmový festival na světě, má ohromnou tradici a ač jej navštíví tisíce dětí a promítnou se na něm stovky filmů, je hlavně místem setkávání filmařů a vůbec přátel kumštu…

Dramaturg doktor Jaroslav Kravka pojal každodenní televizní zpravodajství tohoto ročníku jinak. Průvodcem „Zlínských minut“ měl být otec malé dcery, která spolu s ním objevuje film za filmem, pohádku za pohádkou, osobnost za osobností. Takže jsem se do Zlína vypravil s desetiletou Markétou a ani drobet netušil, co nás čeká. Vždyť se denně mělo natočit „jen“ pětiminutové televizní zpravodajství. Ovšem, jak mne, tak Markétu, čekala báječná zkušenost, jak takových pět minut připravit! Vstávali jsme ráno v 6.30, v 7.00 byli v maskérně a od 7.30 natáčeli průběžně do 2.00 v noci… Tady pár vteřin, tam kratičký rozhovor, tady zamyšlení, tady zprostředkování atmosféry a všechno tohle zabalené do příběhu, jak „táta s dcerou“ poznávají festival ze všech stran. A z celého toho celodenního maratonu se pak sestříhalo pouhých pět minut, nabitých však energií, informacemi a emocemi. A my za těch 8 dnů, jak jsme do toho vpadli rovnýma nohama, jak jsme byli obdarováni partou nejen kolegů, ale najednou i nových kamarádů, ani trochu necítili únavu. Jeli jsme durch, včetně malé Markéty, která jakoby žila sen. Denně se potkala s představiteli pohádek, jež znala nazpaměť. Všude pohoda, nadšení, radost, poznání. Tak na nás působil Zlínfest. A co teprve tehdejší prezident festivalu! Do té doby jsem pana Vítězslava Jandáka vnímal pouze jako skvělého herce, ale až ve Zlíně jsem v něm rozpoznal absolutně báječného baviče na poli společenského života a velkou osobnost, na kterou se hosté festivalu rok těšili. Prostě to byla paráda! Do toho tropické léto! Všude nás vítali, hostili. Jak denně vysílali zprávy o festivalu na České televizi, každý nás na festivalu zdravil, počínaje taxikáři, přes recepční, číšníky, ale i herce, režiséry až po organizátory festivalu. Nemuseli jsme ani ukazovat průkazky a na každou akci byl pro Markétu a mne vstup volný…

Pak přišel poslední den a my se loučili. Vítězslav Jandák řekl: „Kamaráde drahej, tak za rok!“ – A nám se už za minutu po tomhle jeho oslovení stýskalo. Každému tak na festivalu říkal: „Kamaráde drahej!“ – A každý se na festivalu jako jeho kamarád cítil. Uháněli jsme ze Zlína směr Plzeň a nemluvili. Ještě jsem volal Jaroslavu Kravkovi, že je to divný, že to tak najednou skončilo, vždyť jsme neměli minutu pauzu a jeli to nadšené natáčení bez pocitu práce, nýbrž s pocitem kamarádské zábavy. Říkal, že to tak bývá, když se sejde parta lidí, jako jsou kameraman Martin Přeták, režisér Petr Ryšaví, scénárista Martin Bezouška… Prostě nám bylo na dálku vespolek smutno, že ten týden utekl…

A pak jsem nezávisle na prožitém ve Zlíně dostal příležitost od vydavatelství „Vltava – Labe – Press“ vymyslet, vyprodukovat, moderovat, natočit, sestříhat a jako hotovou věc dodat „televizní reklamu“ na jeden novinový titul tohoto vydavatelství s tím, že jsem měl vybrat několik měst, v nichž to natočím. Najal jsem si perfektního kameramana a střihače pana Martina Gerolda, s nímž jsem na týdenní pracovní štaci po republice vyrazil. Samozřejmě jsem do natáčení zakomponoval Zlín a objednal, jak jinak – noclehy pro nás v Hotelu Moskva, kde jsem byl s Markétou ubytovaný během festivalu. A panu Geroldovi celou cestu líčím, jak jsme prožili ve Zlíně nádherný týden na festivalu. A nemohu se dočkat, jak ho tam všude protáhnu a s každým seznámím. Jako bych nevěděl, že festival skončil před půlrokem…

V člověku prostě zůstane vjem, který prožil a nenapadne ho, že když festivalový ruch utichne, všechno se změní. Ne k horšímu, to jistě ne, ale je to najednou úplně jiné město, než jsem znal. První šok bylo to, že nebylo tropické vedro! Ano, když člověk do Zlína dorazí za mrazivých zimních dnů, může něco takového předpokládat… Ale o tom, ač nejsem úplný „magor“, jsem fakt dopředu neuvažoval. Vzpomínky, ty nadýchnuté dosyta radostí, umí zaclonit logické uvažování. Ale nejsem v tom sám, to musím na svou obranu říct. Například jsem několikrát jezdil moderovat „Dětský filmový a televizní festival Oty Hofmana“ do Ostrova na Karlovarsku a tam se jednoho večera u sklenky vína dověděl od slavného režiséra Zdeňka Zelenky, že když v Praze někdo před ním vysloví jméno města „Ostrov“, vybaví se mu ranní mrazíky a pára od úst, neboť sem spoustu let jezdí a festival se koná vždy v říjnu, takže jinak, než s tímhle počasím Ostrov nezná. A ve mně zase zůstal Zlín jako vyletněné město, kde restaurace v noci nezavírají. A najednou můj oblíbený hotelový bar s půlnocí zavřou a taxikář mne nepozná a paní recepční jakbysmet:)

Ale už dalšího léta jsme jeli do Zlína s Markétou opět. Toho roku jsme zase natáčeli pro televizi festivalové zpravodajství a další roky nás sem zvali jako „talismany“, provázející slovem na doprovodných akcích. Mezitím Markéta vyrostla a naše moderátorská dvojka „otec dcera“ zde pozbyla aktuálnosti. Když se ale dnes Markéty zeptám, jak vzpomíná na Zlín, odpoví: „Každý rok to byla nádherná prázdninová cesta za dobrodružstvím…“ – A já si představuji, jak tam jednou vezme svoje děti, aby na ně přenesla nadšení akumulované zážitky ve Zlíně prožitými. Ona to ale udělá chytře – přijede tam určitě v době konání festivalu a děti vezme na projekce těch nejhezčích filmů…

A jestli mezitím ukáže na dům zvaný „21“ a ukáže tam nahoru na výtahovou šachtu, v níž měl za první republiky kancelář pan Tomáš Baťa přímo ve výtahu, pak možná dodá: „Tím výtahem jsem jela s mým tátou, když jsme zrovna natáčeli rozhovor s osobností Zlína, která seděla za stolem pana Bati…“

Jedno ještě ale závěrem musím sdělit. Zlín má jednu ohromnou přednost. A ta funguje, ať je festival, nebo není. Ne každá pátá, třetí nebo druhá… Ale každá první žena, kterou tam potkáte, je krásná! Což dokládá, že je vlastně jedno, kdy se jeden do Zlína vydá:)