Také ve standardním pracovním poměru se musí makat, to dá rozum, ale ten bývá ohraničen pracovní dobou, přináší dovolenou, víkendy a tedy čas pro rodinu. Kdo se dá na podnikání, často doma není k mání. Včera měli v restauraci plno, tak jsem si přisedl k jakési rodině. Vše se tvářilo spokojeně, jen kdyby nedošlo na dialog mezi manželi o tom, že on coby podnikatel má dvě manželky, jak tu doma, tak tu druhou – práci. Dceruška, asi desetiletá, si mezitím hrála na novém mobilu hry a očividně jí tyhle věci nechávaly klidnou. Jakoby je neslyšela poprvé. Omluvím se, že jsem se chtě nechtě nad jejich dilematem zamyslel a zeptám se, zda mohu vyprávět dávný příběh kamaráda. Dcerka zvedne oči a zpozorní. Paní se napije čaje a mlčí. Jen koukne na manžela, že je zvědavá a ten mi přitaká.

Dojím polévku a spustím…

…bylo - bylo. Žádné, bylo - nebylo! To se skutečně stalo! Kamarád vybudoval velkou marketingovou firmu. Pálilo mu to, práce ho bavila a všechno se mu navíc rentovalo. Byl svobodný a každou chvíli měl novou přítelkyni. Jedna krásnější než druhá. Když pustil k vodě další a další, kroutím nechápavě hlavou a on vysvětluje, že to nebyla ta pravá, že stále hledá takovou, která jej osloví duší. A jednoho dne si takovou fakt našel! Zatímco ty předchozí byly vizáží skutečně něco manekýnkami a fotomodelkami, tak tady ta byla normální fajn ženská do života, z níž zářila pohoda na všechny strany. Peníze ji nezajímaly, jen kamarádova duše. Ale aby nežila suše, jen co se vzali, potřebovala pro sebe nové auto. Za chvíli nový drahý mobil, pak tohle, tamto. Mluvím o devadesátých letech a tyhle věcičky nebyly z levného kraje. Jak mi to vyprávěl, nabýval jsem dojmu, že předčila všechny ty krásné modelky, jichž se bál jakožto potencionálních „zlatokopek“. A čas plynul, přišly děti a s dětmi výlety, třeba i za mou rodinou do Plzně. Zrovna se konaly oslavy osvobození, tak jsme si to všichni náramně užili. Jen kamarád, mezi focením amerických džípů občas smutně vydechl. Třeba akorát, když jsem ho zval na pivo do Žumbery. Vyjde tak najevo, že od svatby alkohol nepije. On, který miloval dát si večer sklenku whisky a doutník, sedíc u toho před krbem, aby si po náročném dni srovnal myšlenky. Vida – ta, kterou hledal, jej zpracovala k obrazu svému. Proč ne, když to rodině vyhovuje a on je šťastný. Tedy aspoň to tvrdil.

Čas zase několikrát zapomněl držet pomalý krok a než se člověk nadál, slavil kamarád třetí výročí svatby. To už ani nepil kafe, nejedl nic nezdravého a nekamarádil se ani s těmi, kteří kafe pijí a nezdravě jedí. Protože jsem mezi takové lidi patřil, na přání manželky omezil setkávání se mnou na nezbytně nutné věci týkající se pouze práce. Začal jsem mít o něj obavy, ale on byl stále šťastný. Přizpůsobil se manželce a ta ho za to zahrnula láskou. A pak mu jednou rupnou nervy a svěří se mi, že neví, jak dál. Vše, co po něm žena chtěla, vykonal, upravil, předělal a nyní vyrukovala s posledním požadavkem a pak už prý bude maximálně spokojená…

Takže už nepil, nekafoval, nejedl nezdravě, nekamarádil se s nikým, rodinu zahrnoval blahobytem od rána do večera, ale ještě tu zbyl velikánský nedostatek a to, že je pořád v práci! K čemu podnikání, k čemu peníze? Když si ho doma neužijí. Bylo by přece super, kdyby chodil na procházky s dětmi, vařil by, staral se spolu s manželkou o domácnost! A tady se naštval! Práce je jeho hobby! Navíc díky úspěšnému podnikání jsou skvěle zajištění a mají, nač si vzpomenou. Ale po dlouhé debatě uznal, že čas s rodinou je víc a podnikání ukončil, hledaje si pracovní poměr u konkurence, aby byl každého dne v 16.00 hodin doma…

Jeho žena byla spokojená jen chvíli. Do týdne ji odebral auto, drahý mobil a kreditní kartu, jíž vybírala bez omezení peníze z bankomatu. Divila se, ale už bylo pozdě. Měla ho doma, jak chtěla, ale o to ostatní, byť pouze materiální, přišla – vždyť už nebylo z čeho to platit. A protože byla zvyklá na vysokou nohu, najednou nedokázala přešaltovat na skromnou verzi života a jejich vztah to silně narušilo. Jak to bylo dál nevím, protože ve chvíli, kdy ukončil podnikání, nebylo důvodu se pracovně potkávat a tak tenhle příběh znám jen sem…

Polknu poslední sousto hlavního chodu a zírající rodinku popoženu: „Jen jezte, ať vám t nevystydne!“ – Holčička koukne na mobil, pak na tátu a výrazem v tváři prozradí, jak jí to v hlavě šrotuje: „Takže táta maká a já mám perfektní mobil…“ – Dodám proto: „On si to každý musí v životě rozmyslet sám, ale jedno je jisté, když podnikání šlape, je možná rouhání se na to vykašlat, protože co je dneska, nemusí být zítra. Spíš jde o to, že se člověk musí umět zaměřit na to, že vše má svůj čas. Prvních pár let je jasné, že se musí člověk podnikání obětovat, ale když se to rozjede, měl by zamakat na tom, jak do firmy dostat spolehlivé pracovníky, kteří část šéfovy práce zastanou. Ostatně proč ne. Člověk tím dá vydělat druhému a sám pro sebe získá to nejcennější – čas pro rodinu.

Manželé otočili hlavy ze směru na mne na sebe navzájem a když se jejich oči střetly, pochopil jsem, že nelitují, že si dneska k nim přisedl cizí chlápek, notabene upovídaný…