Doma mne vedli k děkování: „Poděkuj každému za všechno, co pro tebe udělá!“ – Říkávala maminka, myslíc si, jak mne náramně vyzbrojí do života. Na základce jsem to nějak ustál, prospěch v pohodě, ale na průmyslovce, kdy místo učení koukám po holkách, mi tu a tam, zvláště při ruštině, došel dech. Člověk tak trochu spoléhal, že ruština je přece jen slovanský jazyk, takže stačí hodit ruský přízvuk a říct to slovensky, což někdy, bohužel, nevyšlo. Stojím u tabule a paní učitelka zvedá obočí: „Co s tebou?!“ – Krčím rameny, ublíženě se dívám do očí zkušené ženy a doufám, že to nebude kule, ale čtverec. Napětí vzrůstá. Tahle trpělivá učitelka, která nechce potopit studenta za každou cenu, zná cenu čtyřky: „Dneska, to máš za čistou pětku!“ – Pár vteřinové ticho prolomí moje: „Děkuji vám, paní učitelko.“ – Ona se zarazí: „Tak ty nic nevíš a ještě si ze mne budeš dělat legraci? Kdo to kdy viděl, aby student děkoval za pětku?!“ – „Ale já to myslím upřímně!“ – Hájím se a myslím to fakt upřímně: „Přece vás to zkoušení stálo nějaký čas, nějaké nervy se mnou, tak za to všechno, co jste mi věnovala, děkuji a nemyslím to zle…“ – A fakticky jsem to zle nemyslil, na rozdíl, co si asi tehdy myslela paní učitelka. Její vnímání těchto paradoxních poděkování však nic na mém stylu děkování v takovýchto situacích nezměnilo ani dnes. Když jsem nedávno platil pokutu za rychlou jízdu, tam na Konci Koterovské na výjezdu směr Olympie, došlo to tak daleko, že jsem utěšoval paní policistku, milou pěknou ženu modrých očí: „Nic si z toho nedělejte! Prostě je to vaše práce a já jsem ten, kdo jel rychle. Prostě si ty peníze vezměte a já vám děkuji za to, že děláte dobře vaší práci! Ne nemusíte pokutu snižovat, fakt jsem jel rychle…“