Jednou se říká, že je zdravé tohle, pak věda přinese tamto, potom zase něco jiného a nakonec se zjistí, že to první nebylo zase až tak mimo mísu. Budiž. Nikdo se ale přitom neptá, co individuálně vyhovuje každému jinému? Nejsme stejní. Po stránce genů a způsobu života. A pak, každý máme rád něco jiného. A navíc bereme po svém i to, do jaké míry vadí nebo nevadí si tělo huntovat. Někdo kouří a druhý ne. Ten první ví, že mu to asi škodí, ale umí si cigaretu vychutnat a nezažívá stres z odříkání něčeho, co má rád, zatímco ten druhý by si možná rád zapálil, ale kvůli zdraví to neudělá a denně se deptá pro těžké odříkání a někde se mu to v těle uhledá. Jeden lyžuje a je šťasten z endorfinů tělem se roztahujících, nebere však v potaz zátěž kloubů, pro kterou, možná v budoucnu půjde dřív na výměnu kyčlů. Šťasten je teď a kdoví, co bude za třicet let? Já rád solím a pepřím. Ale proč mne všichni tak sledují? Sám se neohlížím ani za kuřáky, lyžaři a kýmkoliv dalším. Sednu si v restauraci, objednám a než se s chutí pustím do vývaru, mám bez předchozího ochutnání bohatě osoleno a opepřeno. Paní odvedle pohledem přísné ženy zřetelně povzdechne: „Vždyť tolik solit se nesmí!“ – A neuvědomí si, že jí do mé soli není pranic. Vsadím se, že na ulici nenapomene toho, kdo zahodí mimo koš odpadek, ale tady na mne zírá jako na uličníka. Děje se to často a už jsem se přistihl, že než si talíř s polévkou znovu přisolím a připepřím, rozhlédnu se, abych nebyl přistižen při činu. Minule to nevyšlo. Paní to postřehla a nahlas opakovala větu o škodlivosti solení. Solil jsem ještě víc, abych ji rozčílil. Její muž se usmíval. Měl radost. Aspoň něco, když mu neosolená polévka nešmakovala.