„Jsem tady nový a znamená to, že budu lepší, než ti předtím…“ – Mám rád jednu hospůdku v Pošumaví. 23 let jí vedl svérázný chlap, který v ní dovedl uspořádat neuvěřitelné akce. Slavní se mu tam střídali jako ubrusy na stolech. Míval narváno. Ano, stále mluvím o obyčejné hospůdce. Jak plynul čas a měnily se zvyky hostů, ba přímo nejedna generace hostů odrostla, plus jak hostinský hřešil na svůj předešlý úspěch a lidově řečeno ztratil tah na branku, přestože stále uměl to svoje dělat oproti ostatním nadstandardně, zely židle v lokálu prázdnotou čím dál víc. K tomu nějaké potíže se zdravím a bylo sečteno – pan hostinský to vzdal.

Nový nájemce vymaloval a slavnostně zavedenou hospůdku otevřel. S rodinou jsme se stavili a dali si pivo, kofolu a brambůrky, které jsme rovnou otevřeli a podle zvyku tady získaného, pytlík šoupli doprostřed stolu, aby k němu měl každý blízko. Když tu nový hostinský napomíná: „Tady máte talířek! Jestli vás můj předchůdce naučil jíst brambůrky z pytlíku, tak na to zapomeňte. Teď tu bude jiná kultura!“ – V mžiku mi to zkazilo náladu. Mám rád, když je restaurant restaurantem a malá česká hospůdka malou českou hospůdkou. Podle situace si člověk vybere, kam chce zajít. Tady v hospůdce neočekávám nic než pohodu a už vůbec ne podílení se na upevňování ega nového nájemce, který by nemusel svou představu o chodu hospody nahlas konfrontovat se zvyky minulého kolegy. Řekl jsem proto jediné: „Přeji vám, abyste tady vydržel aspoň dvacet tři let jako váš předchůdce. Každý víme, že nebyl dokonalý, ale kdo z nás je?! Až tady potáhnete čtyřiadvacátý rok, pak přijďte a řekneme si, jak a co jste tady doopravdy vylepšil…“ – Za rok nový nájemce zaplakal nad výdělkem a hospodu pustil. Novým šenkýřem se stal mladík, nechaje se první den slyšet: „Chtěl bych navázat na dobrou pohodu, co tu kdysi bývala. Snad se mi to povede…“ – A protože se pokorně usmíval, popřál jsem mu všechno nejlepší.