Aby byl chlap chlapem, musí na něco být. Dávno mi to došlo a dávno jsem si pro sebe rozdělil chlapy do tří skupin. V první jsou chlapi, kteří jsou na ženské. Ve druhé, chlapi, kteří jsou na chlapy. A ve třetí jsou chlapi, kteří jsou na nic. Chtě nechtě do jedné skupiny musím sám sebe zařadit. A jsem u moralizování. Když řeknu, že určitě nejsem trojka a ani dvojka, o čemž rozhoduje vyšší moc a ne já, pak zbývá jednička. Co s tím, když jsem ženatý? Zrovna včera jsem své dospělé dceři říkal: „Máš štěstí, že se mi líbí ženské, jinak bys nebyla.“ – Líbit se ženy chlapovi, který je na ženské, jednoduše musí, všeobecně řečeno. Zda je věrný nebo nevěrný je jeho tajemství. Když se přizná, jedni se budou smát, že se vytahuje. Když vše bude popírat, druzí nebudou věřit. Otázka je, co je to nevěra? Každý máme mantinely posunuty jiným směrem a jinak daleko. Pro mne by třeba byla nevěra, kdyby o mne žena neměla strach, kdyby ji nezajímalo, zda mi je dobře nebo zle. Tak, jak to mám já s ní. Vlastně vůbec nežárlím. Chci, aby se mnou byla dobrovolně, ne, že to žádám, ale že jí je se mnou fajn a naopak. Že mne může konfrontovat s kýmkoliv a mně je to jedno, protože vím, že ona ví, že bych nikdy nedovolil, aby se měla hůř než já, přestože by nebyla se mnou. To je to, když člověk miluje druhou bytost. Lásku nevidím jako vlastnictví, ale jako upřímný zájem a po čase trvající důvod být s tím druhým a být s ním rád. A že mne bolí za krkem, jak se často otáčím za ženskýma? Že to řeknu naplno? Aspoň nelžu. Ostatně odřené disky kol na autě to na mne dost často prozradí. Když je manželka zří, chápavě kýve hlavou: „Hm, koukám, že šla po chodníku krásná ženská a ty ses otočil a štrejchnul zase o obrubník…“