Je to pěkná řádka let, ale nemohu si živě nevybavit, jak mne zlomený loket bolel. Stalo se to na Mallorce den před odletem domů. Kamarád mne sanitkou se státní poznávací značkou začínající stejně jako tehdy moje auto v Plzni písmeny „PM“ - doprovodil až do hlavního města Palmy a byl se mnou i ve chvílích předoperačních vyšetření. Rozuměl španělsky a tak tlumočil dotazy doktorů a přitom se snažil navodit náladu, že se vlastně zase až tak nic nestalo. Nedařilo se mu to. Loket na maděru a představa, že mi do něj našroubují dráty, že než odletím z báječné dovolené - přes noc prodělám operaci, to vše postačí, aby člověk nepropadal legraci jako ještě toho dne dopoledne. Kamarád, Marek se jmenoval, nevěděl do jakého soudku vtipů sáhnout. Nelamentoval jsem, ale náladu jsem fakt neměl. Držel jsem si loket a kroutil hlavou, jak jsem jenom při natáčení nezapomenutelných zážitků na video zapomněl, že stojím na útesu nad mořem. Jeden krok, pád a ruka v čudu. Marek kontroval: „Buď rád, že žiješ!“ – A hned přiložil fór: „Za to, že nepláčeš, až přijedeme domů, dostaneš čokoládu…!“ – Oči obracím v sloup, když tu se rozletí dveře a v mžiku vedle mne stojí překrásná zdravotní sestřička. Chce mi brát krev. Zapomínám na bolest. Nahne se a já mám přímo před očima její horní část těla. Zpod bílého oblečení prosvítá ještě bělejší španělská krajka podprsenky, s níž si pohrává z jedné strany probleskující slunce od oken a z druhé strany, zevnitř, hnědá opálená kůže. Marek zvážní a zakroutí hlavou: „Ty se máš!“ – Já škodolibě dodám: „Kdo se směje naposledy, ten se směje…!“