Byl zasněžený únor a v kapse mě svěděl čerstvý řidičák. Věděl jsem, že v garáži stojí švagrův nevyužitý Simson. Tohle jednostopé přibližovadlo mne tak lákalo, že od rána hučím mamince do hlavy: „Ale už jsem dlouho nebyl u dědy v Kynšperku! Ale ani nevíme, jak se mu daří! Ale…“ – Těch „ale“ bylo bezpočet. Maminka snese dost, ale co s dospívajícím klackem, který nekouří, nebere drogy a jakš-takš zdárně prochází průmyslovkou? Chtěla by mi dovolit radostnou jízdu krajinou, abych prvně okusil, jaké to je, svobodně si jet na motorce tam, kam chci. „Ale co ten sníh? Jsi normální? Na dědu se jen vymlouváš!“ – „Mami, vždyť celou zimu jezdím na kole, v tom není rozdíl!“ – „Jezdíš a já se zlobím!“ – „Mami, mami!“ – „Tak si jeď, kam chceš!“ – Uzavřela diskuzi, doufajíc, že její ironické „jeď si kam chceš“, nevezmu vážně. Jenomže díky tomuhle skoro hádání se s maminkou, jsem si uvědomil, že skutečně jsme nebyli oproti jindy delší čas u dědy. Dvanáct kilometrů nás od něj dělilo, telefon neměl a internet tehdy nebyl. Nebýt nového řidičáku a touhy se projet zasněženou krajinou - jako blb na motorce, nenapadlo by mne mít najednou o dědu strach. Chvilku jsem stál v garáži a přemýšlel, zda zklamu maminku a vyrazím. Zda všechno tohle rozčilování doma nepředchází karambol, abych nakonec dal mamince za pravdu, že jsem měl poslechnout, a kdybych tak učinil, nevymáznul bych se někde… Vidím se v té garáži zpětně i po tolika letech. Pomalu nasednu a pak to oroštuju, aniž za sebou zavřu vrata, která vrzala a mohla by tak dát rodičům pokyn k poslední možnosti zasáhnout. Za chvilku zvoním na dědu. Neotvírá. Přelezu bránu do dvora. Po hromosvodu vyšplhám do otevřeného okna a na koberci, v promražené místnosti, najdu dva dny tady ležícího dědu. Zavolám záchranku. Doktor potom řekne, že stačilo přijít o pár hodin později a děda by na podchlazení umřel. Tahle moje klukovina, jízda na motorce zasněženou krajinou, prodloužila dědovi život ještě o pár dalších šťastných let. Maminka neřekla ni slova. Jen mne pohladila po vlasech.