Každým rokem vystoupáme s rodinou na věž katedrály svatého Bartoloměje. Jde o nejvyšší kostelní věž v Čechách, ale o to nejde. Stojí tu samozřejmě a tichounce. Naslouchá staletím a kdoví, jestli se nad naším činěním tu a tam nepousměje. Naši předci se tam dole o ni opírali. Pot z rukou vsákl do pórovitých kamenů a když k těm masivním zdem přistoupíte dnes, nikdo vám nezakáže je pohladit, ač nás to nenapadne. Takové pohlazení prastarých, stále funkčních a vůli předků podnes naplňujících kamenů, je pozdrav z dneška do minulosti, ale také do budoucnosti, bude-li tady Bartoloměj za další stovky let stále stát. Tolik slov o jedné stavbě… Nepadl letopočet, necitoval jsem jméno architekta a vše vzácné s katedrálou spojené. Jen jsem mluvil o tom, na co myslím, když každým rokem, v den narozenin dcery, stoupáme vzhůru, abychom jí nad milovanou Plzní popřáli všechno nejlepší. Za tu dvacítku let se stal Bartoloměj součástí našeho života. Mnoho kamarádů a známých žasne, že k němu tolik cítíme. Oni zatím ještě neměli čas vystoupat po příkrých schodech vzhůru nad Plzeň. A propos, proč také. Mohou tam jít kdykoliv se jim zlíbí. Bartoloměj neuteče. Denně ho míjejí tramvají. Do jednoho však všichni byli v Paříži na Eiffelovce nebo ve Vídni na věži svatého Štěpána, či v Americe na Soše Svobody. Tam si to nemohou nechat ujít, jsou tam jednou v životě. Hm. Tak se budou muset příště narodit v Americe, aby v Plzni jako turisté navštívili věž katedrály svatého Bartoloměje...