Kamarád ze Šťáhlav slavil narozeniny. Lidí plno a spoustu jídla i pití. Všechno pracně načančáno - s láskou k hostům, kteří do jednoho pohostinnost oslavence ocenili. Od první chvíle bylo vidět, že nikdo nebude hladovět ani žíznit. No, vidět… Viděli jsme to všichni až na jednoho hosta. Ten byl slepý. Takhle stál u schůdku a bílou holí prozkoumával kudy a jak. Jako nejblíž stojící se nabídnu, sympaťáka se zamlženým pohledem provedu všemi prostory, aby si je v mžiku zapamatoval a po zbytek večera se jimi sám lehce pohyboval. Vzájemná řeč na sebe nenechá čekat. Hned probereme svět a on vtipně poznamená: „Padls mi do oka, můj nový kamaráde!“ – Ze smyslu pro humor slepého chlapa se nadchnu a poprosím milou servírku o dvě sklenky. Než je donese, ptám se, zda existuje klíč, díky kterému slepý člověk rozezná barvy. Dovím se, že třeba červenou barvu vnímá čichem, když si přivoní k jahodám. Prostě vůně jahody je pro mého nového kamaráda červená barva. „Pánové! Tady máte každý svou sklenku a na zdraví!“ – Přeruší debatu servírka, aby on, neuchopil jen sklenku, ale aby současně propadl zvědavosti: „Kdo to má tak krásný hlas?“ – Nevím, jak mne to napadlo – v setině vteřiny pohlédnu do očí krásky, chytnu kamaráda přes ramena a hlasitým šeptem, nakloněn k jeho uchu, přenáším ústy přímý přenos z mých očí: „Ten krásný hlas, kamaráde, má hnědooká dívka. Vlasy blonďaté…….“ – Ticho a on: „Dlouhé?“ – „Ano. Hnědé obočí, tenké, snědá pleť, roztomile kroucené boltce na uších….…“ – A zase ticho. Teda, než řekl: „Jste krásná, rád jsem vás viděl…“