Na párty se setkám s divadelníkem, který poznamená: „To máš dobrý, že se stal Herman ministrem kultury! To ti dá určitě dotaci na cenu Ď!“ – Zakroutím hlavou: „Kdepak, jsme přátelé a proto nebudu vytvářet situaci, kdyby mohl být v rozpacích. Právě proto, že se známe v dobrém, mohl by na věc nahlížet zaujatě a myslet si, že hřeším na naše krátké, ale milé přátelství.“ – Dotyčný divadelník dopil sklenku a nevěřícně vyhrkl: „Tak to jseš jedinej!“

Cena Ď je můj životní projekt a jeho aktéři říkávají, že mívá přenádhernou atmosféru. A já zase vím, že ji tvoří oni, všichni ti, kteří chtějí být u toho sami od sebe. Ne přes protekce a tvrdé lokty. Zvolil jsem si nepraktický přístup k organizování ceny Ď, ale jsem odměňován tím, jak krásně po obsahové stránce funguje. Cena Ď děkuje mecenášům za podporu kultury a charity a kdo tomuto projektu pomáhá, činí tak proto, že v něm sám objeví svůj smysl.

S Danielem Hermanem mne seznámila umělecká fotografka Monika Váňová v roce 2012. Tehdy byl ještě mimo politiku. Já ho vlastně vůbec neznal a ani jsem netušil, kdo se chce se mnou potkat. Monika mu vyprávěla o cenách Ď, které fotila v Národním divadle a on se prý nechal unést představou, že nejen taková akce existuje, ale i skrz srdce v krásné atmosféře funguje. Stalo se, že mne Daniel Herman pozval na oběd. Nevzpomenu si, na čem jsme si v restauraci v pasáži u Václaváku pochutnávali, ale vím, že mi to vystydlo. Daniel chtěl slyšet první poslední o cenách Ď a co minutu říkal: „No to je krásný projekt.“ – A já dvě hodiny vyprávěl…

Po obědě chci platit, jak jsem zvyklý. Tématem diskuze byl můj projekt a tak bych měl platit já. Daniel jasně namítne: „Já jsem ten, kdo je cenou Ď obohacen!“ – A oběd zaplatil. Pak mi ještě s kamarádským pohledem do očí slíbil: „Nemohu ceně Ď nějak konkrétně pomoct, ale všude, kde budu, budu o ceně Ď vyprávět!“ – V dalším období tak činil a já mu byl vděčný. Jeho vidění světa mne přivedlo k sepsání dlouhého rozhovoru s Danielem. Celé léto jsme byli v kontaktu a diskutovali o všem možném, až z toho vyplynulo i kamarádské tykání. A najednou ouha – Daniel vstoupí do politiky a stane se ministrem kultury! Tedy ministrem, jehož resort by mohl zásadně mojí cenu Ď podpořit!

Hned si sám pro sebe ujasním, co ale chci doopravdy. Přátelství s Danielem je pro mne víc, než dotace od ministra. Nechci, aby musel zvažovat žádost od kamaráda a mít možná proto dilema. Zavolám mu a řeknu: „Gratuluji ti k postu ministra a přeji, aby tvá mise trvala co nejdéle a až jednou skončí, se těším, na setkání, do té doby tě nechám pracovat a nikdy po tobě nic nebudu chtít.“ – I když to zase není až tak pravda, neboť jsem Daniela oficiální cestou poprosil o morální záštitu nad projektem ceny Ď a tu jsem nakonec pro ročníky 2015 až 2017 získal. S dotací to ale nemá co dělat. A pak jsem si vědom toho, že záštita v dnešní vypjaté době není jen jednostranným vyjádřením důvěry. O záštitu se musí napsat a já dosud nikomu do tak vysokých postů nepsal. i pořadatel akce má svou hrdost a pokud někomu napíše o záštitu, projevuje mu důvěru.

Nedávno na netu čtu, jak se Daniel setkal s dalajlámou. Co je ministrem, snažím se nevolat, nepsat – vždyť až jednou post opustí, všechno probereme. Ale teď mi to nedalo. Napsal jsem mu sms: „Jsem rád, že Tě znám!“ – Ve chvíli přišla odpověď v podobě: :-)