Měšťanská beseda v Plzni je prostor, ke kterému máme asi všichni hezký vztah. Proto jsme si ho už v roce 1992 s kamarádem pronajali pro naše tehdejší autorské divadlo „Naši přátelé“. Po Plzni rozvěsíme na cyklostylu kopírované černobílé plakátky „V SOBOTU NA SOBOTU“, na nichž dominuje komik Luděk Sobota, coby host představení a navíc tahák na diváky. Luďka Sobotu mám rád. Nemluvím jen o komikovi, ale hlavně o člověkovi. Má dobré srdce. Je sečtělý. Miluje poezii. Nikdy by nikomu neublížil ani slovem. Proto si ho vážím. Poznal jsem ho v roce 1990 v Mariánských Lázních. Pár vzájemných slov a vznikla snaha uspořádat několik společných vystoupení. U něj doma v Praze jsme vymýšleli, co a jak a pak následovalo pozvání k nám do Plzně. Celá devadesátá léta jsme bydleli v Borské 15, tam nad nočním barem „U Řeka“ a restaurací „U Dvou ševců“. A právě tady mne navštívil Luděk. V té době bylo schodiště oprýskané, okna na chodbě vytlučená. Neupejpal se. Viděl, jak zářím štěstím, že vůbec nějaký byt máme. Doma jsme si to vyfikli do novoty a čista a on, mistr zvyklý na návštěvy ve výstavních vilách, se tady v malém bytečku na okraji Bor, cítil příjemně. Mezitím, co pije kafe, dopočítávám tržbu za naše vystoupení v Měšťanské besedě. Kvůli tomu sem vlastně 2. 5. 1992 přijel. Měl slíbeno pro nás na tu dobu dost peněz: „4.000,- Kčs za 20 minutové hostování v celovečeráku“. Moje tušení se ale potvrdilo! Na vstupném jsme nevybrali ani na nájem. Sahám ženě do úspor na dovolenou. Luděk mávne rukou: „To nechte být. Bavilo mne to, jste nadšenci a to se mi líbí…“ – A pak nás vzal dolů do restaurace. Hostinský Milan Švec třeští zraky: „V tomhle baráku je na návštěvě Luděk Sobota?“ – Luděk skromně červená a svým typickým hlasem dodá: „No, je…, navíc je sobota…, tak přijel Sobota. A protože moji hostitelé mají hlad, tak je rád pozvu na oběd…“ – Kdo umí, ten umí. Nejde o to umět jen svou práci. Jde i o to umět mít lidi rád a to Luděk Sobota umí.