Itálie. Nikomu v pobřežních letoviscích nepřipadne divné, že v kavárnách občas potká česky mluvící hosty. A co Terst? Přístavní město dýchající víc prací než odpočinkem? Z Plzně vzdálený 643 kilometry? Co kavárny v Terstu? Mám je rád. A kdykoliv zavítám do Itálie, mám nutkání zastavit se právě v Terstu na kafe. Z Plzně jsem tu autem za sedm hodin. Jak sem asi dlouho putoval můj děda Alois, když na prahu dospělosti oblékl mundůr vojáka jeho veličenstva a na vlastní kůži poznal význam slov „světová válka“? Asi tu neseděl u šálku kávy, jako tu někdy sedávám já… Líbí se mi v Terstu na kavárnách, tam stranou od historického centra, jejich neturistická všednost a vlastně nepamatuji, že bych v nich potkal Čecha. Rocco přinese espreso, je mu třicet, práci číšníka má v krvi. Francesko, je mu pade, svůdce žen, kývne na znamení díku, usrkne a otevře velkoformátové noviny, že se ani na stolek nevejdou. Později, při vůni doutníku, kdy se navzájem místní štamgasti rozdebatují, co den přinese, dopíjím kafe a hledím do dáli k vysokým přístavním jeřábům a za křiku racků myslím na dědu, jak mu asi jako mladíkovi tady za první velké války bylo. V tom se v útrobách mého těla cosi hne. Ne, neměl jsem dát na Rocca a nalít si do kafe úžasnou smetanu. Nikdy to nedělám, ale když rozjímám o životě, nevnímám a kývu na všechno. Škrundá mi břicho a musím rychle úzkou chodbičkou dozadu k toaletám. Nedoběhnu. A pak cestou domů přemítám. Děda tu byl a zažil největší šílenosti války a „nepodělal se z toho“. Zatímco já, přijedu v míru a …