Pozvou vás na svatbu a na co se těšíte? Má žena na šaty nevěsty, já na knedlíčkovou polévku. Žena na romanticky nazdobenou tabuli, já na vůni dobrot. Pravda však je, že většinu pozvání odmítnu. Nejde jen o svatby, ale všechny možné oslavy, kde se dá očekávat jídlo a pití. Tyhle události se konají v čase volna a k takovému prožití pár volných hodin v mých představách patří možnost se nestydět, vzít si na co mám chuť. Lidově se tomu říká neupejpat se. V obráceném gardu mám moc rád, když hosté na mých oslavách jedí a pijí, co hrdlo ráčí a mohu mít z nich díky tomu radost, že záměr dobře je pohostit, vyšel. Na oslavách, kde čekám půl hodinu na skleničku, kde je mi trapně přiobjednat si něco na zub, raději nejsem a někde jinde, si za své, dopřeji, co mám rád. I s rauty, kde je hodně lidí, to tak dělávám. Než podstoupit riziko, že se budu v první linii tlačit, před rautem se v klidu za své najím v nejbližší restauraci. A co se týká svateb, říkám: „Ne, děkuji, jsem jedlík, jím a piji a nežinýruji se a to bych u vás nemohl!“ – Kamaráda Libora to rozesmálo. Ženil se na zámku Kozel a hostinu měl v nedaleké restauraci. Prý tam musím být a žinýrovat se nebudu muset. I naběhl jsem si. Dostal jsem dva předkrmy. Početná rodina nevěsty a ženicha byla předem informovaná a vzájemně se vsázeli, jak dlouho udržím tempo s ostatními. Zatímco oni měli po jedné šunkové rolce s křenem, já snědl dvě. Stejně tak mi zahučely do břicha dva talíře vývaru s knedlíčky a dvě porce svíčkové. Následovalo extra plato chlebíčků jen pro mne. Po dvacátém dám pauzu…, ale už mi nesou řízek a salát. Když ostatní odpadávají pro alkohol, já odpadávám pro přejedení. Netuším ani náhodou, že se mi tak roztáhnul žaludek, že už v šest ráno, doma, sním krabici sladké výslužky a v sedm rozmrazuji paprikový lusk s rajskou a knedlíkem. Tři dny pak trávím a od té doby vím, že je lepší o jídle neříkat nic. Žinýrovat se je stejně těžké jako neurazit připraveného hostitele a těžce se přejíst.