Občas jsem se na ulici potkal s jakýmsi bodrým pánem. Pokaždé mne plácal po ramenech a říkal, že mne rád vídá na obrazovce TV Plzeň. Člověka potěší zpětná vazba, ale ví, že lidi toho napovídají a za rohem jsem jim putna. Být na obrazovce regionální televize je příjemné. Děláte, co vás baví, někteří lidé vás poznávají, ale nemůže být řeči o popularitě. Stále máte možnost žít ničím nerušený život. Stále můžete zajít s kamarády na pivo a nikdo po vás nebude chtít autogram. Teoreticky se můžete i „připít“ a nikdo vás nebude fotit pro stránky bulváru. Tenhle pán mne ale prožíval mnohem intenzivněji, než kdokoliv jiný. Pokaždé mne zastaví a do detailu rozebere, co jsem natáčel, což mi dokazovalo jeho upřímný zájem. Po dvou letech náhodné, leč pravidelné komunikace kdesi v ulicích kolem centra města, mne pozval jako hlavního hosta domů na velkou oslavu šedesátin. A mám prý vzít i ženu. Dilema to bylo ohromné: Cizí člověk! Do toho nemám čas nazbyt! A když už někam půjdu, tak k příbuzným nebo kamarádům, kterým to dlouhý čas slibuji! - Když on tak naléhal a vysvětloval, jak bude rodina překvapená a jeho žena šťastná. Nu, stalo se. S kyticí a dárkem oné neděle zvoníme u dveří oslavence. Otevře paní jeho věku: „Co chcete?“ – „My jdeme Honzovi popřát…“ – „Cože?!“ – Hezkou chvíli stojíme ve dveřích, skoro vlastně odcházíme, když tu se objeví bujarý Honza: „Aha, tak vy jste fakt přišli? Já to zapomněl doma říct! Ale když už jste tady, tak pojďte dál!“ – „Dobrý den vespolek!“ – Zdravíme dvacítku hostů, civících na nás. Mladá žena se otočí k partnerovi: „Jdu pryč, tady se bude natáčet reportáž, co to strejda zase vyvádí, já nechci být někde vidět!“ – „Ne, žádná reportáž, nebojte! My jen předáme dárek a musíme běžet dál…“ – A jen co jsme opustili byt plný dobré a v tuto chvíli nemilé překvapené nálady, na ulici potkám starší dámu: „Jé, pane Richarde! Mám doma čerstvou bábovku, nezajdete na kafe?“