Jako všechno v životě, co dělám a co děláme společně s manželkou, si dělám posvém. Když jsme se hodně mladí vzali, říkali nám: „Proč, když nemusíte?!“ – Když jsme léta byli bezdětní a soustředili se jen na sebe, říkali nám: „Proč nemáte děti?!“ – V prvním případě jsme reagovali: „Vzali jsme se proto, že jsme to moc chtěli!“ – A ve druhém: „Dítě budeme mít ne proto, že vy to chcete, ale až my budeme chtít!“ – Proč by se láska a zrození měly řídit přáními okolí? Já snad řeším, kdo co jaký který čí? Nejde o věc, ale o dítě, které se nerodí, že jiný chce, ale že my po něm toužíme, až ta touha dozraje. Stejně tak, jako se sklízí jahody, až jsou červené, přestože by mohly zdobit misku na stole i zelené, ale kdo by si vychutnal?

Náhle se dostavil den, kdy se v nás něco krásně zlomilo, někde v srdci, hluboko. V kalendáři psali, že je pátého prosince 1994. Ještě jsme bydleli v Borské 15, tam nahoře ta dvě okna vpravo. Dole na kolejích nádraží Jižní Předměstí duněl Sergej – to je taková ta velká lokomotiva, naproti Hálkovou se hlučně táhla parta kolem Mikuláše, čerta a anděla. Děti na ně dorážely, rodiče je zvali do příbytků, aby ratolesti odříkávaly básničky, čerti hudrovali, andělé chválili a Mikuláš vytahoval z košíku čokolády a mandarinky. Po pár letech manželství, jsme se při pohledu z okna zasnili a věděli, že dnes počneme dítě. To, že měla žena akorát svátek Jitky, krásně zarámovalo naše rozhodnutí. Po týdnu koupíme test a víme tak, že to vyšlo! Našemu okolí ale nedošlo, že tím by jejich rady měly skončit. Teprve nás čekalo dlouhé období, kdy jsme byli káráni za „špatnou“ výchovu. Dceru jsme totiž od třínedělí brali všude, kam jsme pracovně nebo soukromě museli. Naše okolí káravě kroutilo očima - prý s námi trpěla. Já cítil, že je šťastná, že je s námi a že cítí, že my jsme šťastní, že jsme s ní. Co na tom, že spala v náručí, na sedáčkách aut, překodrcala tisíce kilometrů. Byla prostě s námi. A po dnešek, celých těch dvacet jedna let, se nestalo, že by byl den, co den – hodina, vteřina! – Kdy bychom si nerozuměli, kdybychom ji museli kárat my nebo ona nerozuměla nám. To raději, ať jiní kárají nás, než tohle nezažít.