Přezdívky vznikají z legrace nebo jen tak. Nehraje roli jak. Podstatným je, že zůstávají. Když byl táta mladý, na plese si potykal s novým kamarádem. „Jak se jmenuješ?“ – Ptal se. „Václav!“ – A jak ti mám říkat? Václave? Véno? Vášku?“ – „Víš co? Říkej mi třeba Josef!“ - Uplynulo 40 let a moje žena, když jsme byli na pohřbu Josefovi, zpozornila, že smuteční řeč, kterou jsem jako syn nejbližší kamarádské rodiny pronášel já, skloňovala úplně jiné jméno než Josef. Až tady se dověděla, po dvaceti letech, co znala Josefa, že je ve skutečnosti Václav. Teprve potom rozebírala: „No jo, ani jsem nepřemýšlela, že je divný, že jste říkali – přišli Josefovi nebo Josefka zase napekla skvělé koláčky, ačkoliv to byla Květoslava. Přitom mi manželka sama doma říká přezdívkou, aniž možná tuší, kde se vzala. Bylo mi šest, když na mne volal šišlající kamarád Pavel místo Ríšo: „Rífo!“ – Z čeho kdysi vzniklo oslovení pro mého tátu: „Velký Rífo!“ – A pro mne: „Malý Rífo!“ – A tak, desítky let poté, jako malý Rífa, který přerostl o 10 cm velkého Rífu, jezdím k našim, abychom šli procházkou kolem Josefů, i když v jejich stavení dávno bydlí někdo jiný, ale tenhle dům pro naší rodinu zůstal orientačním bodem zvaným podle nich. Asi to máme každý. Co život přinese, nic nepřejmenuje. V Plzni, kde stával Dům kultury, jemuž se lidově říkávalo Dům hrůzy u Radbuzy, vzniklo dočasné parkoviště. Mí kamarádi i já, neřekneme jinak než: „Sejdeme se u Hrůza placu a nemyslíme tím vůči zbourané stavbě nic zlého, jen odezíráme ze života jeho zrcadlení slov, názvů a vzpomínek.