Plzeň, Koterovská 85. Tam na sklonku osmdesátých let sídlila Střední průmyslová škola dopravní. Právě tam jsem prožil čtyři důležitá léta života. Člověk se přes noc z děcka stane dospělým. Opřen o zdi školy, jsem ještě ani ne patnáctiletý muchloval sedmnáctiletou Martinu. Prvně jsem ocenil schopnosti smyslu zvaného hmat, který na chvíli mozku dal mat, když prsty přes bílou halenku pocítili okraje podprsenky a já už byl jen krůček od prvního setkání s tím, o čem sním od čtyř let, kdy jsem se zamiloval do učitelky v mateřské školce. Ke krásnému dospívání patřilo i učení, zakazování vycházek na intru pro špatné bodování pořádku na pokoji, nekupování obědů v menze, aby zbylo na kino s Martinou a odevzdávání starého papíru do sběru, aby bylo na večeře s Martinou. Ať člověk dělal, co dělal, chtěl u toho vypadat dospěle a neohroženě.

Na bramborové brigádě, v Hoře svatého Václava, nás bylo víc tříd. V jedné z dalších byl i kluk, od pohledu ranař. Možná spíš hraný ranař, ale kdo by riskoval, že to, co má denně na rtech, není pravda? Nešel pro výhružku daleko a každý se mu stranil. Nic jsem s ním neměl a byl mi fuk. Podvědomě ale registruji jeho slovní agresivitu a divím se jiným, od pohledu taky ranařům, že mu ustoupí. Za rohem se kasají, ale před ním mizí. V očích všech se jejich autorita snižuje a to chtě nechtě prosákne i k holkám a veškerý šarm natěšených lovců volných dívek mizí. Jednou, zrovna v jídelně JZD baštíme segedín, se přiřítí hladová horda brigádníků vonících bramborovou natí a čerstvě vyoranou hlínou. Mezi nimi Ranař. Už má plato, už předejde frontu k okénku a už stojí u stolku za zády jedno z nás. Ten vychutnává knedlík namočený do zrzavé omáčky, když tu nad ní zaburácí: „Ty nevidíš, že jsem přišel?! Ty nevíš, že je tohle moje místo?!“ – Vyděšený strávník krčí rameny. Ranař položí tác na stůl a před zmlklou jídelnou demonstrativně koukne na hodinky: „Hele, už jsi někdy dostal ve 12.35 na hubu?!“ – Klučina bafne zbytek oběda a vytratí se. Ticho. Jen Ranař spokojeně usedne a napříč prostorem je slyšet, jeho srkání. Jsem šťastný, že se mi tahle ostuda vyhla…

Za pár dnů se v jídelně JZD situace opakuje. Bohužel jsem zapomněl dávat pozor a na místo Ranaře bezděky usedl. Dojde mi to, až když mi někdo vysoký, ramenatý a naštvaný za zády zahudruje: „Hele, už jsi někdy dostal ve 12.35 přes hubu?!“ – Všechny zraky ztichlé jídelny míří na mne. Vím, že dostanu do huby, ale zadarmo se nedám. Jednu přece musí utržit i on. Co na tom, že já deset, ale tu jednu, co dostane on, si budou všichni pamatovat. Sedící se v klidu otočím: „Já? No, ve 12.35 jsem už do huby dostal, ale jak koukám, tak ty ještě ne! Tak chceš do huby?!“ – Nezmůže se na nic. Nečekal pohodovou, ale naprosto suverénní reakci, při níž mu odhodlaně na život a na smrt hledím do očí. Stojí a zírá. Ostatní vybuchnou smíchy. Otočí se a odejde. A já najednou vím, že neprohraje ten, kdo dostane víc, ale kdo se u toho víc bojí.