Sportovní svět ví. Ostatní mají povědomí. Osobnost. Medaile, tituly, poklony. Člověk odejde a sláva zůstane. V jejím případě nejde o polní trávu. Nebyla jen sportovkyní, jíž ctil celý svět. Byla také normálním člověkem. Jak se to pozná? Každý, kdo chce dosáhnout rekordu, musí být při výkonu suverénní. Ale v životě? V tom přece nechceme porazit kamaráda, příbuzného, souseda… V životě jsme jeden vedle druhého. Tady se nesoutěží jinak než se sebou. Chci uspět? Proto nemusím mít navrch nad kamarádem. Můžu být sebeúspěšnější, sebevzdělanější, sebezdravější, sebehezčí, ale pořád nemluvím o soutěži s kamarádem. To je normální, že se každý snažíme, nesnažíme, hledáme motivaci, ztrácíme ji, potýkáme se se štěstím i smůlou. Chci-li uspět, soupeřím jen se svým já. Jak naložím s dary v podobě zdraví, mládí, chuti žít, rozumět, uspět, je má věc. Ale s kamarádem a vůbec mezi lidmi v životě, zůstáváme normální. Dokonce se stává, že zažíváme i trému. Tu šílenou trému, která umí být občas roztomilá. Bez ní přece není vzrušení. Bez ní se nezrychlí tep: „Co kdyby?“

Paní Věra Čáslavská získala sportovních uznání světového kalibru bezpočet. Když v roce 2012 přebírala na historické scéně Národního divadla v Praze z rukou Jeho Eminence Dominika kardinála Duky cenu z úplně jiného ranku - „cenu Ď za morální vzor v ČR“ a já měl možnost tuhle ceremonii moderovat – stál jsem na krok od ní a zažíval velké ponaučení, protože až tady mi doklaplo, když jsem viděl, jak má upřímnou trému, jak je krásně nesuverénní a lidská, co to znamená, být hvězda a u toho zůstat normální.