Jako středoškolák jsem bydlel v těch velkých intrech na Slovanech v Částkovce. Ve třídě nás bylo 25 kluků a k tomu mezi námi byly dvě opečovávané princezny. Říkalo se, že jedna je ošklivá a druhá barvoslepá. Všichni jsme po nich pálili. Já se dal do boje až ve čtvrťáku a jednu udolal. Podnes s ní jsem a jen nevím, jestli jsem získal lásku té ošklivé nebo barvoslepé. Díky tomu, že nerozezná stovku od tisícovky, když řeknu: „Potřebuješ peníze? Tak si vezmi z peněženky zelenou…“ – Přikláním se k verzi, že jsem si vybral ne „ošklivou“, ale „barvoslepou“. Vlastně tehdy to bylo jedno jakou, protože jsem byl tak zamilovaný, že jsem neviděl, neslyšel. A díky lásce hodně každého rána běhal.

Zrovna jsem minulý týden pro Plzeň TV natáčel pořad „Procházky“ a zmiňoval se o tom, jak za studentských let - každého rána v půl šesté v domově mládeže v Částkově ulici vstanu, v umývárně se vymydlím, tajně slezu po hromosvodu a sprintem pádím přes Jiráskovo náměstí, Papírenskou lávku, kolem zimáku až do Radobyčické, abych u kýžených dveří schován za popelnicemi vyčkával na znamení. Roleta v okně až dolů stažená znamenala, že rodičové ještě do práce neodešli. Jakmile se ale stalo, opouštím úkryt a beru schody po třech…

Jako první vycházel směr Škodovka Jitčin táta. Chvilku po něm se svítáním z bytového domu vyšla směr Domácí potřeby u kina Hvězda i Jitčina maminka. Jednou ale měla namířeno na služební cestu a s ohromnou taškou zamířila na autobusové nádraží. Ženě malé postavy se nedařilo ujít ani deset metrů bez odpočinku. Bylo mi jí líto. Neznali jsme se. Ale myslím, že věděla moc dobře, s kým Jitka chodí. Když jsem se znenadání v 5.45 ráno objevil zpoza popelnic před jejich domem se slovy: „Dobré ráno! To je náhoda! Jdu zrovna kolem a koukám, že potřebujete pomoct s taškou..“ – Jitčina maminka zachovala klid a nabízenou pomoc bez komentářů přijala. Toho rána mne pohlazení lásky v prázdném bytě ve druhém patře minulo. Třeba to tak mělo být. Desítky let si jako kompenzaci užívám přízně té nejlepší tchýně na světě…