K železnici mi vštípil lásku děda. Celý život prožil v nádražáckém a mne jako kloučka, houpal na kolenech, vyprávějíc nejednu historku o párovkách, drezínách a vůních pražců. Odmala jsem měl jasno: „Budu železničář!“ – Dědovu památnou modrou čepku, kterou si přálo všech devět vnuků, mám já. Nikdo z rodiny neměl šanci radit cokoliv jiného. Po základce jsem nemohl jinak, než na dopravní průmyslovku do Plzně. Po škole nabral život jiný směr, ale na železnici jsem nezanevřel. Stále ji miluju. Stejně jako Plzeň, do níž jsem ve čtrnácti přišel právě kvůli tomu, abych se tu na průmyslovce na práci u dráhy připravil. Nebýt lásky k železnici, nepřišel bych do Plzně a nezamiloval se do ní a nepovažoval ji následná desetiletí za nejpříjemnější město k životu, široko daleko ve světě.

Všichni dobře známe rčení: „Stará láska nerezaví…“ – V mém případě platné ve vztahu k železnici. V létě, při toulkách přírodou, přecházejí-li se koleje, miluju, když zavoní pražce. Třeba když jsme šli s rodinou pěšky z Hracholuské přehrady přes historický železný most směr Konstantinovy Lázně. To je přesně ta neopakovatelná atmosféra. Doma mi u pracovního stolu, nad počítačem, visí přes půl stěny velký portrét dědy a vedle něj prastará dědova nádražácká čepice. Stačí kouknout a slyším skřípání brzd a dunění v kolejích. Všechny filmy, kde se míhají vlaky, mi jsou ihned blízké. Fantomas, Smolař, Von Ryanův Expres a z českých filmů nepřekonatelný klukovský film: „Páni kluci“.

Už strašně let doma říkám: „Zvednu se, zajdu na nádraží a koupím si jen tak někam jízdenku a projedu se vlakem!“ – Doma s pochopením kývají hlavou a vědí, že zůstane u řečí. Tak moc bych chtěl mezi prsty jímat tu starou malou jízdenku z tvrdého tmavého kartonu a slyšet pískat párovku při vjezdu do nádraží. Na peróně bych podlehl vůni horkých párků a celou cestu pak prostál na chodbě u okénka. Jenže ty malé jízdenky jsou dávno minulostí.

Pracovně jsem pár let jezdil do Ostrova na Karlovarsko moderovat Filmový festival Oty Hofmana. Během několika ročníků jsem se tu skamarádil s Michalem Dymkem, dnes chlapem nad padesát, ale kdysi klukem hrajícím hlavní roli ve filmu Páni kluci. Vyprávěl jsem mu o lásce k železnici tak moc, že to nevydržel a napříště mi přivezl dárek. Když se natáčela scéna, kde pan Augusta coby nádražák prodává za okýnkem jízdenku na příští vlak, filmoví rekvizitáři vyrobili exemplář fiktivní jízdenky s vymyšlenými názvy měst, aby při eventuálním záběru kamery, nebyl ten malý tvrdý tmavý papírek bez textu. Po natáčení filmu Páni kluci se stalo, že tuhle jízdenku „do nikam“ jako suvenýr dostal Michael a po dalších 40 letech ji dal jako dárek mně. A tak k dědově čepce přibyl ještě exemplář jízdenky, která mne na vlnách fantazie vozí „do nikam a vlastně všude“ každý den.