14. 11. 2016: 38. Nejen na Krétu se dá jezdit zadem / z 365
Nejen na Krétu se dá jezdit zadem.
Na Krétě bylo hezky. Památky, moře, olivy. A pizza. Je tomu dost let, ale stále mám před očima servírku, jak originálním grifem pokládala pizzu na stůl. Dceři bylo teprve sedm a každého večera si dávala v téže restauraci tu samou pizzu. Asi díky videu se všechny vzpomínky nerozplynou a naopak upevní jako reálná paměť i po řadě let. Za den děti nažbrblají tisíce slov. Užíváme si to. Nebýt videa, zapomeneme na situace, které nás tehdy rozesmály. Z regálu jsem včera večer vzal VéHáeSku s nápisem Kréta 2002 a s rodinou se zasmál, když naše Markéta říká: „Ta pizza tady chutná líp než v Plzni! Tati, prosím…, budeme sem jezdit aspoň jednou týdně na pizzu?“
– „Ale Markétko, to by se nám ta pizza hodně prodražila! Je to sem přes půl Evropy!“ – „Hm, tati. Tak sem nemusíme lítat, ale můžeme jezdit autem zadem!“
Zase jsem se zasmál. A včera večer jsem se nad tím i prvně zamyslel. Najednou, když mám doma dceru dospělou, vidím to, co mi tehdy uniklo. Ona byla v dětství absolutně bezstarostná. Jak to děti dokážou. Dětství je příběh jako každovečerní čtená pohádka k uspání. Dobro a zlo. Vše se dá vyřešit. Takhle připravujeme děti na život a pak se divíme, že v dospělosti zírají, jak umí být život přísný, v horším případě drsný a v tragickém krutý.
Sami jsme si tím prošli. I já měl dětství nadmíru hezké, že bych neměnil. I já vstupoval do dospělosti s představou, která vzala v mnohém za své.
Nicméně mi nevadí, že už vím, jaký je svět. Rád zůstávám naivním. Rád se přistihuji, že myslím jako kluk. Jasně – profesní i sociální sebezáchova si najde cestu, jak ovlivnit mozek, ale jejím protipólem, ze srdce vystřelovaným, je touha nepochopit do důsledku praktickou stránku života, protože pak, ač může na člověka číhat ještě mnoho let na světě,
už bych asi stejnak naplno nežil – protože život, to je úsměv. No. A když úsměv, tak ten nehraný. Je to jediná životní zadní branka, kterou si může dopřát každý.