Být moudrý není zásluha. Je to bonus od života. Vlastní snahou onu moudrost nebo protipól hloupost můžeme násobit, ale de facto stále je buď řeč o tom, zda jsme moudří nebo ne. Můj strýc Vlaďka pro mne vždy byl symbolem lidské moudrosti. Obyčejný chlap z Orlických hor s tváří ovátou zkušenostmi. Život v malíčku. Tolerantní povahy, sečtělý a přejícný. Jezdívali jsme za ním z Plzně rok co rok. Jaký rozsah měl jeho životní nadhled, jsem se ale dověděl až po jeho smrti. Nikomu neřekl, že je vážně nemocný. V dlouhém rozhovoru neznačil nic a klidně se rozdebatoval na téma cestopisů o Argentině, poutavě tak, jakoby tam někdy byl. Pak přišla ta zpráva. V obálce nechal pozdravení všem příbuzným se jmenným seznamem zvaných na smuteční hostinu, jídelním lístkem a penězi na útratu. Ještě víc mi došlo, jak mu v životní moudrosti nesahám ani po kotníky. Pak přešla léta a dostaly se mi do ruky jeho zápisky z vojny. Po válce byl nasazen v boji proti banderovcům. Když jel domů, vezl si pár ostrých granátů na památku. Než mu došlo, že je má odevzdat, pár týdnů to trvalo a schovával je doma pod postelí. Čtu řádky jeho rukou psané a žasnu. On, můj moudrý strejda, taky v mládí tropil hlouposti! Oddychl jsem si. Můj obdiv k němu neopadl, naopak. Ale zároveň jsem sám sebe, konečně, také viděl jinak. Každý se k té své moudrosti, pokud, musíme dobrat sami.