„Všechno jde, když se chce!“ – Takhle zní ono rčení správně. Já si ho ale léty poupravil proto, že málokdy „se chce“. Musí se muset a musí to jít zevnitř, ne z hlavy. Musí jít o rozhodnutí, kolující v žilách. Někdo se rozhodne odnaučit kouření, protože mu to doktor doporučí, ale každé ráno se mu třesou ruce, že by si zapálil. Znám chlapa, který si po 30 letech nikoliv kouření, ale doslova „hulení“, kdy denně vytáhl nejmíň šedestátku, jednoho rána řekl: „Už mi vadí, že nemám sílu s kouřením bojovat a tak se na to rovnou vykašlu!“ - No a je to zrovna 25 let, co s tím skončil a ani slovem se ke kouření nevrátil. Šlo to z hloubi duše a on nepocítil ani absťák.

Mám kamarádku Květu Bodollovou. Žije v Plzni. Hodně lidí zná její moderátorský hlas z rozhlasových vln. Zrovna jsem jí volal, že jsme si dlouho nedali v Plzni v kavárně naproti vstupu do Bartoloměje kafe. Jednou za čas tam sedáváme a probereme práci i život. Kolem lidi. Nikoho nenapadne, že i když přišla po svých, byť o holích, nebylo to ve skutečnosti úplně „po svejch“. Není to moc let, co mne zaskočila šílená zpráva, že ji osud nachystal další život bez nohou - pod koleny dolů. Před chvilkou jsem jí volal, zda si její příběh mohu vzít zase do pusy. Ví, že jsem o ní na mnohých místech vyprávěl, abych její pozitivní energii přerozdával dál těm, kteří potřebují vědět, že to v životě jde, i když to nejde. Proto souhlasila.

Těším se, až si najdeme na sebe chvilku a u kafe všechno prodebatujeme a vzájemně se „poinspirujeme“ novými nápady. Květa Bodollová je člověk, který slovem nenaznačí nic o svém handicapu. Jen se usmívá, vypráví a naslouchá. Témata pouze pozitivní. No. Každému z nás je někdy ouvej. Ale slzy si hrdinové nechávají do tmy. Večer, po zhasnutí. Jen polštář je svědkem a ticho. Neptal jsem se, zda to tak je, ale co si budeme povídat. Bolest je od toho, abychom ji do dna slízli sami. Útěcha jen bolest násobí. A touha žít, je nejvýkonnější palivo slova „musím“.