Bylo mi třicet. Jí asi sedmdesát. Potkávali jsme se při práci. Ona za sebou úspěch v showbyznysu a tuny životních zkušeností. Nějak vzniklo, že jsme si rozuměli a dokázali si důvěřovat. Když jí nečekaně zemřel přítel, pozvala mne na večeři. Tam na Praze 2, ve vile, jsem usedl naproti truchlící ženě. Ptala se, co bych si dal. Nenapadlo mne nic originálnějšího, než „knedlíky s vejci“. Prý: „Proč?“ - Vzpomínal jsem na nádražní restauraci, kde jsem za studentských let neměl na nic lepšího a paradoxně jsem si vždycky nadmíru pochutnal a podnes, když jím knedlíky s vejci, vrací se mi atmosféra luxusu, toho tehdejšího, který jsem si za poslední korunu chudého studenta dopřál. Kývla a knedlíky s vejci připravila.

Mezitím sedím v místnosti, kde dříve sedávali umělci zvučných jmen. Tady vznikaly hity, které zná většina z nás. Některé už stihly zlidovět. Rozhlížím se a vnímám vůni vajíček vmíchávaných mezi kmínem posypané knedlíky. Vlastně jsem přišel, abych svou mnohem starší kamarádku, utěšil. A přitom myslím na jídlo a na bílý stůl a záclonu, za níž je svět, jemuž má hostitelka věnovala tolik rýmovaných vět. Napadá mne, že neuspěju. Že nedokážu položit jedinou kloudnou otázku, větu, myšlenku.

Pak nad talířem, hledíc na knedlíky a kyselou okurku, přeruším mlčení: „Co vám bude nejvíc scházet?“ – A tu, zkušená dáma, pohladí bílý stůl a pohlédne přes záclonu ven. Otočí se a smutně upřímně odpoví: „Nejvíc mi bude scházet erotika.“ – Její oči sjedou k desce stolu a už se nezvednou. Je to smutná chvíle, ale já jsem rád, že jsem mohl něco takového slyšet. Bál jsem se stáří. Teď se už stáří nebojím. Ať je sebekrutější, lásku a erotiku nám nesebere.