Pokud není nejnavštěvovanější památkou v našem regionu, pak mezi takové patří. Je velký a střízlivě pyšný. Je nízký a zvysoka vzhlíží do okolí. Vidíte z něj Radyni a kolem dokola ohromný opečovávaný park: "Ano! Zámek Kozel!" - Jak dlouho tam s rodinou jezdíme? To jsme s Jitkou začínali chodit a už jsme věděli, co je to procházka zámeckým parkem. A co teprve po narození dcery! Tam vpředu před hlavním vstupem pod liliovníkem tulipánokvětým, leží v trávě bílá socha ženských tvarů. V běhu let jsme u ní fotili dceru a při osmnáctinách, hned jak jsme z Plzně vyrazili na Kozel, trpělivě opět vyslechla tátovo přání a zapózovala pro poslední seriálovou fotografii - aby bylo vidět, jak v poměru k soše odmala po dospělost rostla. A v tu chvíli, kdy mačkám spoušť, z dveří vyšel kastelán Karel Bobek. Mám toho chlapa neskutečně rád. Celý život za zámek dýchal a to i v čase, kdy se mu životní kastelánská mise s blížící se penzí krátila. Hned ho vedu k dceři a jako vždycky, kdykoliv jsme ho zastihli, vyfotím s ním mojí rodinu.

S Karlem se znám z mnoha akcí, které jsem na Kozlu moderoval a on strachující se o inventář, nás často chodil kontrolovat. Mnohem víc než třicet let tady prožil s manželkou, s níž na zámku vychoval dvě dcery. Za tu dobu neměl z vlastní vůle dne dovolené. Ptával jsem se: „Karle, jsi obklopen nádherným zámeckým inventářem! Které křeslo je nejpohodlnější?“ – Nechápavě vysvětloval: „Ale já si nikdy nesedl ani na zámeckou židli, natož do křesla, či na postel, v níž se narodila hraběnka!“ – Věděl jsem, že je Karel Bobek státním zaměstnancem, ale často se jej přesto ptal: „A koho je zámek Kozel!“ – Abych slýchal upřímnou odpověď: „Můj!“ – Odpověď, jejíž intonace nehovořila o majetnickém vztahu, ale srdečním. Když mu kdokoliv zavolal, představoval se jako „Bobek z Kozla“. Kromě smyslu pro humor, poctivé péče o svěřený zámek, dokonale ovládá vše z historie zámku, jejíž součástí, aniž si to uvědomoval, se svým profesním i lidským nasazením stal. Událo se, před léty, kdy jsme si jako kamarádi povídali, že jsem byl svědkem, jak si půjčil nemalé peníze, aby zámku ze svého přilepšil na nadstandardní péči, pokud zrovna standardní rozpočet nestačil. Neměl jsem to nikde říkat, že z kastelánského platu tajně přispíval na údržbu zámku, ale je to přes deset let a snad je to můj kamaráde Karle Bobku - promlčené.

Když s kýmkoliv mluvím o tom, koho bych si přál za prezidenta - říkám: „Bobka z Kozla! Tedy povahou někoho, jako je on!“ – Někoho, koho můžu mít rád do morku kostí. Známe se vůbec tak blízce, abych tohle mohl říct? A co je to blízce? Stačí se párkrát potkávat ročně po dobu mnoha let? Nevím, ale vím, co cítím. Jednou jsem sám sobě položil otázku na první pohled nesmyslnou: „Kdyby hypoteticky nastala situace jako za války a mne by hledalo gestapo, byl by Karel Bobek tím, za kým bych šel s důvěrou o pomoc?“ – Odpověděl jsem si: „Ano.“ - Kolik takových lidí má každý z nás kolem sebe? Kolik takových lidí máte kolem sebe vy? Které potkáváte a ani nevíte, že v nouzi byste šli právě za nimi? Asi jich nikdo z nás nemá kolem sebe moc, ale ty které máme, bychom měli mít o dost víc rádi.