Píšu tyhle řádky a usrkávám kafe. Je ráno. Vůně těchto chvil je možná žádostivější, než chuť kávy. Ale i na tu dojde. K tomu na tácku vedle počítače čaj, dneska lipový a jablečný džus s citronem. Vlastně moje běžná snídaně. Nic k tomu, jen chvilka soustředění na psaní. Než to všechno vypiju, mám dopsáno a vzhůru do pracovního dne. Před psaním samotným je však třeba vědět, o čem budu psát. Jednou mi kamarád Jirka řekl: „No jo, to je houby práce, jenom jako moderátor kecat nebo jako pisálek psát!“ – A měl pravdu. Mluvit, moderovat, stejně jako psát – není pro mne práce v pravém slova smyslu, když to člověka baví. Ale někdy je práce se na to mluvení a psaní připravit. Podle Jirkových slov moderátor „jen kecá“. Já na to říkám, že kdyby ty „kecy“ neměly hlavu patu, moderátor by se brzy „odkecal“. Se psaním je to nemlich to samé.

V každém povolání časem dojde k deformaci člověka. Učitelka se doma chová trochu jinak než neučitelka, zubař i v hospodě pokukuje lidem po zubech, policista rozpozná, kdo je v davu nervózní. Za 26 let na volné noze v oblasti kultury a kumštu jsem se, aniž bych to cíleně chtěl, naučil rozhlížet kolem sebe a nechávat se denně inspirovat na první pohled nepodstatnými okamžiky. Například teď sednu ke klávesnici, říkajíc si: „O čem dneska napíšu?“ – Usrknu kávy, pak čaje, ten mi zachutná, usrknu ještě jednou a začnu psát!

Byl jsem na návštěvě u kamaráda Marka. Probíráme práci a on nabídne: „Dáš si něco k zakousnutí?“ – Přizvednutou dlaní naznačím: „Ne.“ - Marek v roli hostitele naléhá: „Nedáš mi košem, něco si dáme! Tak co?!“ – „Hm, díky.“ – Souhlasím tedy a on se odebere k ledničce, jejíž útroby marně očima rentgenuje: „Ty, Richarde, koukám, že tu nic nemám, tak udělám aspoň kafe…“ – „Hm, káva sedne…“ – Přitakávám a těším se na provoněnou atmosféru další debaty o práci – načež se z kuchyně ozve: „Káva došla! Dáš si čaj?“ – „Jo, jo, čaj je prima!“ – A pak už slyším vařit vodu v rychlovarce a než řeknu švec, mám před sebou hrnek, v němž marně hledám čaj…, ale neptám se, držíc se hesla: „Darovanému čaji na značku nekoukej!“ – Sám Marek však zří moje rozpaky a záhadu průzračné vody vysvětlí: „Když on došel i čaj, tak jsem ti udělal aspoň horkou vodu.“

Neprožít epizodu s horkou vodou u kamaráda Marka, nepoznal bych, že být pohoštěn vůbec neznamená něco dostat. Být pohoštěn znamená být obdarován snahou.