Celý podzim slyším reklamu na vánoční nakupování. A teď taky. Akorát jedu z Plzně na Karlovy Vary. Ne po nové široké silnici směr Globus - rád uhnu dřív na starou výpadovku, abych minul jezírka a kousek dál, ještě než vyjedu před Globusem u nové hasičárny – zahrádky, u nichž jsem jako středoškolák v osmdesátých letech každý pátek stopoval směr rodné Sokolovsko. Co řidič, to originální vypravování o životě. Byla to doba, kdy nebylo obyčejné to, že neobyčejné věci byly v obchodech po celý rok běžným obyčejem. Dnes prožívám s rodinou vánoce ve znamení pohody a rozjímání. Materiálno jsme hodili za hlavu a vypadá to, že jsme duchovně výš, ale poctivě ruku na srdce – ono je to taky důsledek toho, že si během roku tak nějak samozřejmě koupíme to, co chceme a skutečně si vánoce poté vyšetříme jen pro nemateriální pohodování. V osmdesátých letech jsem to jako student měl jinak. Přál jsem si skvělý foťák, odmala jsem natáčel film na němou osmičku a neskutečně jsem si přál videokameru a k ní videopřehrávač. V obchodech nic a tuzexové bony naši neměli. A do toho všeho jedna předvánoční jízda stopem…

Chumelí. Zvednutý palec mi namrznul. Poslední naději, že mi dneska někdo zastaví, vkládám do líně se blížících kuželů světel rezavé Škody 1203. Mám štěstí. Chraptivý motor zvolní a v mžiku jsem ve studené kabině. Řidič měl mezi sedačkami cosi nadzvednuté a nahoru tou dírou od motoru vytažený provázek: „Hele kluku, když ti řeknu, budeš tahat šnůrou plyn a nějak dojedeme!“ – Před Bezvěrovem, jak se říká Česká Sibiř, jsme krokem sotva projeli závěje. Já však vnímal vyprávění padesátiletého chlapa…

Vloni před vánocemi měl od podniku nařízenou cestu do západního Německa, kam se třeba nikdo z mé rodiny nikdy nedostal. Byl technik a úkol zněl opravit expedovaný stroj. Nějak se to zpozdilo a on se vracel až na Štědrý den. Ještě se ale stihl v Německu zastavit za někdejší sousedkou, která se na západ, jak se říká, dobře vdala. Byla vděčná, že se stará v Chodově o její maminku, nosí nákupy a pomáhá s úklidem. A svou vděčnost projevila tak, že jej vzala na procházku po obchodech a o co se zajímal, to v závěsu za ním jakýsi pán, aniž zprvu tušil, pro něj koupil.

Cestu domů komplikovalo počasí. Bez toho, že by měl možnost o zpoždění podat zprávu, dorazil k vystrašené rodině až po půlnoci. Všichni ho objímali a hlásali, že jeho šťastný návrat je nejkrásnějším vánočním dárkem. Pak se odebral k autu a přinesl televizi, video, kameru, drogerii, oblečení, kuchyňského robota - všechno „made in západ“. Prý se z těch věcí radují každý den.

Když mi dneska někdo řekne, že má vánoce založené na věcech, nerozumím tomu. Když mi to ten chlap řekl tehdy, rozuměl jsem tomu až moc.