Prohlížejí si mne, jako bych byl cimprlich. Každičkou potravinu třikrát obrátím a zírám, jaké má složení. Některé prodavačky si šeptají, jiné se ani nahlas netají: „Nebojte, není to otrávené – já to kupuju dětem.“ – Marně vysvětluji, že naše dcera je „celiak“, neboli její tělo zásadně nesnáší lepek. Celiakie je vrozená. Markétě se projevila v deseti. Nikde o tom nemluví a bere tenhle celoživotní úděl s nadhledem.

Ze dne na den Markéta přestala ve veřejných stravovnách jíst rohlíky, chleba, knedlíky, omáčky, polévky, smažená jídla, uzeniny atd. Aby nedošlo k omylu, domů kupujeme jen bezlepkové potraviny. Proto všechno pečlivě zkoumáme a dáváme si při výběru na čas. Za jedenáct let všechno zevšední a život jde krásně dál. Jen kdybychom se nemuseli omlouvat těm, kterým je divné, že všechno zkoumáme a dietu dcery bereme vážně.

S respektem vzhlížím ke starší generaci, ale bohužel právě od ní se nám dostává častých a hlavně nevyžádaných lekcí. Tuhle jedna paní servírka, penzijního věku, poté, co jsme s pokornou prosbou objednali Markétě večeři „bez lepkových krutónů“ a ona jídlo donesla s „krutóny“ a my poprosili o odstranění krutónů – nahlas řekla na celou restauraci: „To za nás nebylo, taková vybíravost! Za mého mládí jsme si na nic takového nehráli! Co je to dneska za dobu?!“

Těžko vysvětlovat, že kdysi byly takové nemoci těžko rozpoznatelné a dotyční buď hodně marodili nebo časem umřeli a nikdo nevěděl, že příčinou byla nesnášenlivost lepku. I můj jinak milý strýc ze sedmého kolene naší Markétě naštvaně řekl: „Sníš ten chleba nebo ne? Pro jednou tě neubude! Dneska si mladí ničeho neváží!“ – Vím, že se na starší lidi valí doba plná jinakostí a odlišností od vzpomínek na jejich mládí, ale neznamená to, že by muž vysokého věku - kypící zdravím - nemusel pochopit mladou dívku s doživotním zdravotním handicapem, pro níž by bylo snadnější koupit si rohlík za dvě koruny a ne bezlepkový za dvacet, nad čímž vyděšeně lamentoval: „Kde to jsme takhle za děcko vyhazovat peníze?“ - Proto jsem se nadechl: „Ty, strýcu. Co říkáš, že bys nešel na procházku pomalu po schodech, ale vzal bys to zkratkou a skočil z okna? Je to přece snadnější a rychlejší, než se zdržovat na dlouhém schodišti! Že se pomlátíš?! No tak neskákej každý den, ale jen občas! Pro jednou tě neubude…“ - Zarazil se, zamyslel se a pak se i zasmál a od té doby nikdy naší dceři nevyčítal, že rodiče - tedy nás - na stravě přijde ročně o desítky tisíc korun víc.