Hodně lidem jsem už řekl, jak se to stalo ve skutečnosti, ale Luďka Sobotu a jeho ženu Adinu jsem v tom nechal. Pokud si nepřečtou tyhle řádky, nadále si budou myslet, že „mám v každém městě ženskou“. Stalo se to jednoduše…

Ozvala se Adina, že by mne s Luďkem chtěli do party na vystoupení na Slovensku. Párkrát jsme cosi spolu uskutečnili a tak je napadlo, že tady bych jim typově přesně zapadal do scénáře coby komentátor jednotlivých scének. Neotálel jsem a nabídku přijal. V Praze na Smíchově u vily manželů Sobotových vyjede z garáže Luděk a já u něj prozatím na volném místě zaparkuji. A už to pálíme směrem na Poprad, kam dorazíme v pět odpoledne. Za hodinku nás mají na hotelu vyzvednout a převézt na scénu, ale do té doby Luděk všem naordinoval odpočinek na lůžku. Po pár minutách vzdávám snahu usnout a tiše projdu kolem pokoje Sobotových, abych procházkou brzy dorazil k restauraci, na níž visí reklama asociující plzeňský domov: „Prazdroj“.

Pokud je člověk v domácím prostředí, nemá zapnut podvědomý spínač urychlení přátelství a může do jednoho lokálu chodit roky a žádné kamarádství nevznikne. Když jste ale daleko od domova, tam, kde navštívíte konkrétní restauraci asi jen jednou v životě, spínač se sepne a pak stačí v Popradu říct: „Dobrý den! Plzeň zdraví Tatry a jsem rád, že si tu mohu dát Plzeň!“ – Milá servírka okamžitě na urychlovací spřátelení přistoupila. Jmenovala se „Maja“ a dobrých 45 minut jsme si náramně poklábosili o životě. A snad proto, že jsme věděli, že se už nikdy neuvidíme, jsme se na rozloučenou kamarádsky objali a popřáli si krásný život. Za moment jsem na hotelu a mí přátelé Sobotovi nemají tuchu, že jsem se byl projít.

Představení dopadlo báječně. Nebudu vzpomínat, že mi Luděk v zápalu hraní při scénce „prodloužení člověka“ naštípnul žebro – to je jiná – ale pak, celý večer až do noci, jsme si povídali a popíjeli pivo značky Bažant. Luděk vyprávěl fóry a já zapomínal na to, že smát se s naštípnutým žebrem bolí a řezal se s Adinou Luďkovým historkám dlouho do noci. Ráno po snídani Luděk navrhne: „Rád bych se před cestou prošel!“ – Jdeme tedy: „Hm, tady mají Prazdroj!“ – Usmívá se mistr humoru a dodá: „Adino, Richarde, pivo necháme pivem, ale kafe si tu můžeme dát…“ – Kýváme a už jsme uvnitř…

Paní vrchní ztuhne, rozhodí ruce a vykřikne: „Richarde! Ráda tě vidím!“ – Načež mne obejme. Luděk jen zírá: „Ještě řekni, že kam přijdeš, tam máš ženskou?!“ – Pokrčím rameny a Maja na mou hru přistoupí: „Kolik je to let, cos byl za mnou naposledy?“